Malý velký bratříček Karel

     Ať se snažím, jak se snažím, na tu hroznou noc před čtyřiceti lety si nepamatuji. Byla jsem mrně v kočárku, a jen z vyprávění své mamky vím, že když mě to ráno vezla k babičce, na nároží stáli dva ruští vojáci a mířili na nás samopaly. Při pohledu na batole prý rozpačitě sklopili hlavy i zbraně, a jen se tiše dívali do země. Stud, svědomí nebo myšlenka na vlastní děti? Kdo ví...

Bratricek Karel Kryl

     Díky absenci vzpomínek jsem vyrůstala ve sladké nevědomosti dost dlouho. Občas jsem zahlédla nějakou tu ruskou vojenskou kolonu, ale nijak hluboce jsem nad tím nepřemýšlela. Prostě tu zase jeli vojáci. Občas jsem zaslechla své rodiče či příbuzné říci narážku na "ten osmašedesátý", ale poté jsme my děti byly buď poslány si hrát nebo na kutě, podle denní či noční doby, takže jsem se opět nic nedozvěděla. Vše se ale změnilo, když mi bylo asi deset let.
     Každé ráno jsem se vypravovala do školy s mladším bratrem a vodila ho do školky, neboť naši rodiče dojížděli a odcházeli z domova daleko dříve. Připravovala jsem nám každý den snídani a poslouchala rádio. Jenže, jak pamětníci jistě vědí, co se asi tak dalo poslouchat v rádiu v sedm ráno v sedmdesátých letech - já toužila po písničkách a pořádné hudbě, ne po zprávách. A tak jsem vytáhla našich kazeťák a pátrala po nějaké dobré kazetě. A našla jsem tu opravdu nejlepší! Byla až na samém dně skříňky, bez obalu, bez nadpisu. Samozřejmě jsem si ji hned pustila, a z kazeťáku se ozval kouzelný hlas Karla Kryla s písničkou "Bratříčku, zavírej vrátka". Nevím, proč mě tak vzala za srdce. Bylo mi deset let, o okupaci jsem neměla žádné ponětí, a přesto jsem jí rozuměla. I těm dalším, co následovaly - "Veličenstvo kat", "Salome" i "Anděl". A tak bráškovi a mně Karel zpíval od toho dne k snídani každé ráno po dobu několika měsíců.
     Ale všechno hezké jednou končí. Mamku si pozvala do školky paní ředitelka, a taktně ji upozornila, že si můj malý brácha mezi dětmi vesele prozpěvuje "Bratříčka". Mamka hned věděla, kolik uhodilo, a ten večer mi veselo nebylo. Kazeta mi byla odebrána a i pohlavek jsem od táty dostala - za tu revizi ve skříňce. Ale to nejhorší mě teprve čekalo, rodiče si se mnou sedli a vysvětlili mi ruskou okupaci a proč nemůžeme ty hezké písničky nikde zpívat. Myslím si, že ten den skončilo mé bezstarostné dětství. Zjistila jsem, že žiji za železnou mříží, v zemi, která byla okupovaná a nesmělo se o tom ani mluvit ani zpívat. Všude kolem mi lhali - ve škole, v televizi, v novinách i časopisech, a já jsem po celou dobu nic netušila. A tak jsem přestala věřit téměř všemu. Na rodiče jsem se ale nezlobila, ti mi nikdy v ničem nelhali, ale zřejmě mě chtěli chránit a mysleli si, že na vysvětlení a pravdu jsem asi ještě byla malá.
     Když jsem později v pubertě opět narazila na Krylovy písničky, jako by se ve mně něco probudilo. Měla jsem k němu důvěru, protože to byl on, kdo byl upřímný, když ostatní lhali. Poslouchala jsem ho na Svobodné Evropě, sháněla jeho desky, a nechala si od prvních nápadníků zpívat a hrát jeho novinky. Karel Kryl se pro mně stal symbolem svobody a pravdy. Možná jsem si ho i trochu zidealizovala. Myslela jsem si dlouho, že je mladší, vyšší i pohlednější. Ale když jsem ho viděla poprvé zpívat na Václaváku v zimě roku 1990, vůbec mě nezklamal, neboť stále zpíval z celého svého velkého srdce, a stále byl a vždy pro mně bude velkým bratříčkem, který nám dokázal ukázat světlo ve tmě...
     Ne, na okupaci před 40 lety si vážně nepamatuji. Nepamatuji si na tanky ani vojáky, nepamatuji si na hluk ani na jediný výstřel. Ale když si pustím Karla Kryla a jeho "Bratříčka", něco ve mně ví a pamatuje si...

     Bratříčku Karle Kryle, mé myšlenky dnes budou patřit i tvé památce...

http://www.youtube.com/watch?v=DJ4WO7fanT4&feature=related