Hra s ohněm nebo cesta ke štěstí?

     Telefon zazvonil v neděli dopoledne, a já jsem měla radost, že po delší době slyším na druhém konci svou kamarádku Evu. Vyměnily jsme spolu pár obvyklých vět, když jsem zaznamenala v jejím hlase něco zvláštního, skoro jako bych slyšela starost a smutek. "Je všechno v pořádku?" zeptala jsem se.

"Všechno ne, proto ti volám. Něco ti chci říct, a chtěla bych znát tvůj názor," odpověděla tiše.
"Jasně, povídej," ujistila jsem ji.
"Já jsem se zamilovala."
     To mi vyrazilo dech. V krku mi náhle vyschlo, a tak jsem jen zachraptěla otázku:
"Prosím tě, do koho?"
"Do kolegy z práce, je to Kanaďan, který je u nás na smlouvu. Hrozné si spolu rozumíme, mohu se s ním bavit úplně o všem. Je správný, hodný a je mi s nim fajn..." pokračovala tiše.
     Bylo mi najednou horko a pocítila jsem nepříjemný tlak v žaludku. Co ji mám na to říct? Jak mám reagovat?
"Já vím, že je to hrozná situace, a já si teď nevím rady..." špitla a hlas se jí chvěl potlačovaným pláčem. Bylo mi jí hrozně líto, a v duchu jsem si ji představila tak, jak ji znám - rozesmátou, vedle jejího manžela a dětí.... Do háje!
     Eva přišla z Čech do Států studovat asi před 12 lety, a na univerzitě se seznámila s místním Američanem Randym. Po roce známosti se vzali, a Eva získala zelenou kartu a později i americké občanství. Dnes žijí v rodinném domku ve velkém městě na jižním pobřeží, mají dvě děti školního věku a oba zajímavou práci.
     Evu i Randyho mám moc ráda, v mých očích k sobě prostě patří, vždy jsem měla pocit, že mají bezva manželství. Randy je pohodový a inteligentní muž, který se dobře stará o rodinu finančně, a opravdu se věnuje jejich dětem, i když Eva si někdy posteskne, že je občas na její vkus na ne přísnější. Je nutno dodat, že je zejména důsledný, fyzicky je téměř netrestá, a obě jsou ty nejvychovanější a nejslušnější děti, které znám.
     Co se tedy vlastně u nich stalo? Děti jim povyrostly, a manželé se po devíti letech odcizili. A tak se Eva zamilovala, navíc do cizince, se kterým si jako sama emigrantka dobře rozumí, ale který se chce během několika příštích let vrátit do své země. Její přítel je také ženatý a má dvě malé děti. Složitá situace.
     Na jednu stranu dovedu Evu pochopit. Žije v cizí zemi, daleko od své rodiny i kultury. Velká láska s Randym se časem změnila ve stereotyp, který žena ve 33 letech těžce nese. Romantika se vytrácí, denní starosti převažují. Děti jsou samostatnější, mají vlastní kamarády a záliby, a tak se v životě ženy vytvoří prázdné místo, které někdy vyplní právě milenec. Ale stojí to za to riziko?
     Pokud Evina aféra praskne, a její manžel se o poměru dozví, čeká ji s největší pravděpodobností rozvod, při kterém budou děti svěřeny do výchovy otci, a ona bude ta, která je bude moci pouze navštěvovat o víkendech. Dobře vím, že tato varianta by ji totálně zničila, a žádný nový vztah by to nedokázal nahradit. A co když ta nová láska nevydrží, milenec odejde nebo když zjistí, že žit s někým jiným není o nic lepší něž současné manželství? Pokud se s manželem na rozvodu domluví, má šanci, že se o děti budou starat napůl, ale i zde je riziko mnoha konfliktů, jakmile budou v jejich životech noví partneři. Těžko předem říct, jak těžce by tyto situace děti nesly.
     Je zde také možnost, že bude ve vztahu tajně pokračovat a žít ve lži. Bude muset lhát, přetvařovat se a tajit své myšlenky, navíc se dlouhodobě trápit s výčitkami svědomí. Nebo může vztah ukončit, obětovat se dětem a rodině a možná si později vyčítat, že se zřekla té své potencionální životní lásky...
     Já Evu i jiné ženy v této situaci dokážu pochopit. Manžel, který leží večer u televize a sleduje fotbal nebo který si hraje hry na počítači, má do toho sexy nápadníka, který ji kdysi nosil na rukách, hodně daleko. A každá z nás je občas unavená z práce a starostí, a má chuť vyhodit žehličku oknem nebo se vykašlat na nekonečné vaření a uklízení, ať manžel pomáhá nebo ne. Ale také vím, že i on je z práce unavený a chce si doma odpočinout a odreagovat se.
     Jsem konzervativní a asi i staromódní, věřím totiž v rodinu a její zachování, pokud je to možné. Věřím, že dva lidé, kteří se kdysi měli tolik rádi a rozhodli se spolu být v dobrém i ve zlém, by se neměli při prvních překážkách a krizích vzdát a od všeho odejít. Měli by problémy řešit spolu, měli by se snažit domluvit. Je lákavé si myslet, že lze začít úplně znovu nový život, ale pokud má člověk děti, je to strašně složité.
     A tak jsem Evě neporadila vlastně nic, jen jsem ji vyslechla a diskutovala s ní možnosti a rizika. Znám ji i její rodinu příliš dobře na to, abych mohla být objektivní. Nejvíc mě asi mrzí, že se vůbec do této situace dostala, ale s tím nic nenadělám. Mám strach, že na to doplatí, vždyť je to kámoška. Mám strach, že ublíží manželovi a dětem, jsou to kamarádi. Ale je to jejich život, a já s nimi nežiji, a tak asi nemám právo ani někoho soudit ani svou radou zasahovat....

Nebo jsem ji měla poslat za odborníkem?