Čekání na kolibříky

Víkendové ráno mi začíná okolo sedmé hodiny, kdy mě probudí vůně kávy, která se začne linout z kuchyně v přízemí až do mé ložnice. Tím nastává první fáze probouzení, druhá se děje na verandě s výhledem na zahradu a les, u kterého zahrada končí. Miluji tuto ranní dobu, která patří pouze mně až do té doby, než se ve dveřích na verandu objeví první rozcuchaná hlava a rozespalým hláskem vyžaduje snídani.

Tím má ranní idylka skončí, a já se opět stávám vlatnictvim své rodiny. Ale než se tak stane, prožiji si svou posvátnou hodinku sama, jen se svými myšlenkami, mou čokoládovou labradorkou Bellou, stočenou u mých nohou a okolní přírodou.
     Zatímco popíjím ranní kávu a uždibuji z lehké snídané, začínám se doopravdy probouzet a plánovat svůj den. Přemýšlím nad pomyslným seznamem povinností a prací, které na mne dnes čekají, nad tím, co uvařit či upéct a kolik praček prádla je potřeba zvládnout, aby bylo v neděli večer vše hotovo. Občas začnu psát seznam, co je nutno nakoupit, někdy si vyřídím rychlou korespondenci. Výjimečně přemýšlím o své práci a projektu, na kterém zrovna pracuji, ale tyto myšlenky se opravdu snažím zahnat hodně daleko, neboť práce je v tuto hodinu přísně zapovězena a já si ze všeho nejraději jen užívám klidného rána, plného zvuků ranní jarní přírody.
     Tato sobota byla ale něčím výjimečná. S nastávajícím koncem dubna dochází také k návratu kolibříků z teplých krajin, a ten se nesmí propást. Kolibříci se vracejí na místa, kde strávili léto v předešlém roce, a hledají potravu na osvědčených místech. Pokud pověsíte krmítko s cukrovou vodou na své zahradě včas, kolibříci se k vám rádi vrátí a budou vám dělat potěšení svou přítomností až do září. Tyto plaché a křehké ptáčky považuji za velký dar přírody člověku, neboť samotný pohled na ně je jako pohlazení po duši.
     V Missouri se vyskytuje mnoho krásných a zpěvavých ptáčků i dravců, ale kolibřík s rubínovým krkem je prostě kouzelný. Měří jen okolo sedmi centimetrů a váží jen pár gramů, rychlost mávání křídel se pohybuje okolo 75-ti za sekundu a létá rychlostí okolo 90-ti kilometrů za hodinu. Divoké mávání křidýlek kolibříkovi umožňuje nejen "stát" ve vzduchu na místě, ale i létat všemi směry, včetně dozadu. U krmítka si jen tak trčí ve vzduchu a křidýlka nemáte šanci pouhým okem ani zahlédnout, jen zvuk podobný silnému čmeláčímu bzučeni a mihotání po stranách vám napoví, že tam jsou a pracují na plné obrátky.
     V pátek večer jsem podle receptu uvařila cukrovou vodu a naplnila speciální krmítko, které jsem pověsila na verandu. V sobotu ráno, během své ranní hodinky, jsem jen tiše čekala, jestli přiletí. Ale kromě roztomilého kardinála a pár veverek se nikdo k verandě nedostavil. Již jsem své čekání skoro vzdala, a začala sbírat prázdný hrnek ze stolu, když jsem zahlédla, jak Bella zpozorněla. Její tiché zavrčení přišlo ve stejnou chvíli, kdy jsem zaslechla šramot ve vzdáleném koutě zahrady, kam jsem se okamžitě podívala. Veselými, skotačivými kroky si to směrem k nám štrádovala krásná, velká liška. Vypadala spokojeně a celkem bezstarostně až do chvíle, kdy to Bella psychicky nevydržela a vyštěkla, a zároveň po mně hodila provinilým okem. Ví až moc dobře, jak nemám ráda, když plaší okolní zvěř! Naše liška se jen uprostřed skoku rychle rozhlédla a přidala. Veselé poskakování se proměnilo v panický úprk přímo do lesa, zřejmě do nory k jejím lištičkám, které by teď mohly být okolo jednoho až dvou týdnů staré.
     Vlídným tónem a zároveň neslušným slovem jsem Bellu pokárala, a v té chvíli se již otevřely dveře a do klína mi skočilo teploučké, voňavé tělíčko, které mě začalo objímat a projevovat mi plno lásky jako předplatné za to, co vše během dne vyvede. Musela jsem se usmát. Kolibříků jsem se v sobotu ráno nedočkala, ale krásy přírody ani pohlazení po duši mě stejné neminuly. A tak to přesně v životě chodí - občas nedostaneme to, co si přejeme, ale to vůbec nemusí znamenat, že jsme byli nějak ošizeni...