Úterý

"Mívám problémy se spaním. Někdy nejsem schopnej usnout celý noci. Stejně jako dneska. Ležim v posteli, čumim do stropu a labužnicky dokuřuju cigaretu. Problém člověka, kterej v noci příliš nespí je, že jeho nervy se stanou časem dost přecitlivělý. A problém starýho baráku je, že jde všechno slyšet. Zrovna dneska mě zaměstnává kašel ženský zeshora. Když jí tak poslouchám, řikám si že bych měl seknout s tim zatracenym kouřenim. Blbost. Seknout s tim měla kdysi vona, nemusela se ted každou minutu dusit.

Normálně jsem celkem tolerantní člověk. Díky několika probděnejm nocem se míra mojí tolerance rychle snižuje. A zrovna teď mám toho chrchlání akorát tak plný zuby. Vylejzám z postele a z šupliku vytahuju svoji ocelovou kamarádku. Sbírám hadry ze země a soukám je na sebe. Symfonie z horního patra pokračuje. Beru klíče, zavírám dveře a vydávám se po shodech vzhůru, navštívit královnu kašle. Jsou asi dvě ráno. Bude nadšená. Už stojim přede dveřma. Trochu se mi klepou ruce, ale to vždycky. Jemně zaklepu na její dveře, jak se v tuhle brzkou ranní hodinu sluší. Nával kašle ustává a ozejvaj se nadávky a přibližujcí se dusot. Votvírá dveře a jednim okem si mě prohlídne. Přibližně za milisekundu stojim zase před zavřenejma dveřema a zevnitř je slyšet něco o kreténech atd. (Už za sebou máme pár debat.) Myslim, že je věci potřeba uvíst na pravou míru, takže klepu znova.  Hlášky o spodině lidstva nabíraj na hlasitosti a dveře se otvíraj podruhý. Bába se už už nadechuje na další salvu, když jí rvu chladnou devítku do tý její nezavřený huby a tlačim jí zpátky do bytu. Kupodivu moc neprotestuje. Rychle zavírám dveře a tlačim ji do obejváku. Její voči jsou neuvěřitelně velký. Kdyby mohly, určitě by začly hrozně řvát. Strach by se dal vážit na kila. Posazuju ženskou do křesla a chvíli na ní koukám. Je neuvěřitlený jak se změnila během několika vteřin. Vychutnávám si to krásný ticho. Řikám si, jestli na ní náhodou nepřijde další záchvat kašle. Přišel. Votírám si bouchačku a tiše doufám, že to nevzbudilo sousedku. Odcházim z bytu a pomalu za sebou zavírám dveře. Když se od nich potichu votáčim, je mi jasný že sousedka má taky blbý spaní. Stojí tam ve dveřích a civí na mě jak na zjevení.  Smůla. Jedna přesná a dobrou noc. Nevim jak se to řiká s těma mouchama, ale myslim že teď by se to hodilo.

No nic, musim někam vypadnout, stejně už neusnu. Venku je zima a fouká. Někde řvou kočky jak vo život. Zapaluju cigáro a vydávám se do báru. Zima příjemně uklidňuje adrenalin, kterýho mý tělo za poslední chvíle vyplavilo víc než dost. Když procházim městem, slyšim houkačky. Cajti a sanitka. Neni zač, rád zpestřim nudný noční směny.

V báru klasický známý, většina už totálně na plech. Nejdřív si jdu na hajly umejt ruce, přeci jen nemá smysl riskovat že si nějakej vožrala všimne toho, na co já zapoměl. Házim do sebe pár skotskejch a uvolňuju se. Pokec o běžnejch starostech běžnýho života mě dává pocit, že už bych možná moh´ usnout. Zvedám se a mířim ke svý hvězdě temnejch dnů, Tricii. Neni zrovna nadšená, že jí budim v tuhle pozdní hodinu, ale pouští mě dál, do svýho vyhřátýho hnízdečka. Když uleháme, políbí mě a obejme svejme sametovejma rukama a v mžiku usíná. Poslední cigáro a s prvníma paprskama usínám. Sakra podělaný úterý."