Sobota ( I. část )

"Nestačil jsem po tom ani usnout. Kdo by to byl řek, že to přijde takhle rychle. Venku je všechno ještě přikrytý oranžově nasvícenou peřinou noci. Kapky deště rozeznívaj okraje parapetu, jako kdyby to byla jedna velká struna. Vítr si pohrává s povolenejma okenicema. Venku nikde ani noha. Moje tělo se trhá na kusy pod návalem adrenalinu, proudícího přímo od právě na nejvyšší frekvenci bijícího srdce. Přede mnou scéna jak ze špatnýho filmu, což si chvílema přeju aby byl. Dřepim u země,ruce opřený okolena, z jedný mi visí věrná kovová lady. Civim na zem, kde maj v prapodivnejch pózách čerstvě ustláno dva chlápci v luxusních šedejch oblecích. Špiněj už tak dost rudej koberec dalšíma přívalama červený tekutiny. Chrčení ustalo. Pořád čumim ještě pořád nechápu. Jak to tak vypadá, moje podvědmí a vždy věrná kovová kráska mě maj radši než já sám."

Všechno se seběhlo tak rychle. Celý to bylo jako milisekunda. Vrazili do pokoje, a z postele už byly na cestě dvě střely s přesnym a jasnym vzkazem. Jen co dopadli na zem, první co mi proletělo hlavou bylo, kdo to vlastně je. Vůbec jsem nechápal, proč jsem to udělal, ale intuice mi řikala cosi ve smyslu zachránění vlastní holý prdele. Mohli to bejt kunčafti, řikám si, ale takový kanóny, co měli voba chlapci očividně připravený k použití, si místní klientela rozhodně nenosí. A vymáhat nezaplacený účty za elektriku taky určitě nepřišli. Vlastně to všechno bylo jasný jako facka, v souvislosti s událostma předešlejch dnů, v tu chvíli mi ale trochu vynechávalo. Když už jsem se konečně přestal zaobírat přemítánim, otočim se na postel, abych se ujistil, že jsou holky v pohodě. V klidu rozhodně nevypadaj. Kolena přitisknutý co nejblíž k poprsí to jde, deku narvanou skoro až v nose a oči tak vykulený, že už nejspíš nikdy nepůjdou zavřít. Jinak jim nic neni, takže všechno v cajku. Celý tohle přemejšlení nejspíš dalo dost času ostatním v baráku, aby se vzpamatovali a šli se podívat, co to kurva bylo za rány. Slyšim zrychlený kroky směrem nahoru po starejch dřevěnejch schodech, doprovázený tim typickym vrzánim. Nejspíš šéfová a její gorily.

Ve vteřině mi to celý docvaklo. Urychleně se sápu po svý kožený bundě a házim ji na sebe. Kalhoty, boty. Všechno ostatní zůstalo ležet kdesi v pokoji, to teď nemá vůbec význam. Nová vlna adrenalinu se ve mně vzpírá jak splašenej kůň. Mozek se noří do temnoty, ve který svítí jediná lampa, sebezáchova. Vyrážim ze dveří pokoje. Připadá mi to jako nadsvětelná rychlost, ty nohy si dělaj co chtěj. Co je důležitý, běžej a nezastavujou. První, co jsem schopnej v tom úprku postřehnout, je hlastiej křik. Křik hysterický ženský, vysokej až to bolí, křik místních stržců, kterej je naopak hlubokej jak daleko obíjejcí zvon. Zvon mýho pohřbu. Schody jsou plný lidí, to mě v danej moment vůbec nezajímá. Všechno je rozmazaný, ve spáncích mi pulzuje krev takovym tempem, že ještě přidám trochu votáček a bude se ze mě efektní krve-trysk. Nezastavuju, uhánim po schodech dolu. Cejtim tupý nárazy do svejch boků a ramen, nejspíš lidský těla. Křiku je čim dál víc, je to nesnesitelný, drásá mě to, vytáčí do nepříčetnosti. Další nárazy, rukama někoho házim přes zábradlí. Nic neni překážkou, běžim hlavou proti zdi, odhodlanej ji prorazit. Nárazy těl o zem, skřípajcí dřevo. Kurva, to je bordel! Jaká ironie. Schody už jsem nejspíš seběhl, cejtim rovnou půdu pod nohama. Insinkt mě navádí přímo ke dveřim. U nich narážim na obrovskou živočišnou zeď v podobě místního doormena. Je to obrovský hovado, jenže já si právě zachraňuju život. Neustoupim. Chladnou přítelkyni mu tlačim na čelo a řvu. Nejspíš dost nahlas, nejsem schopnej reálně vnímat. Tlačim co nejvíc to jde. Po chvíli začíná ten magor ustupovat, pochopil, že to myslim vážně. Dveřma jako bych proletěl. Ty vole. Jsem venku. Čerstvej vzduch a déšť trochu probíraj. Bušení ve spáncích ustupuje. Nesmim se zdržovat, rychle se orientuju, ždímám poslední zbytky sil a běžim pryč, směrem k nejbližší stanici podzemky. Aspoň doufám.

Celej tenhle minutovej útěk mi přišel jako celej život. Život. To je to, co jsem právě začal. Závod vo svůj posranej život. Aniž bych vědomě chtěl. Paranoia mě začíná zaplavovat jak vlna teplý vody. Extrémně rychlá voda. Votáčím se na všechny strany, nikde nikdo, i tak mám pocit, že se každou chvíli podělám."

♦ ♦ ♦

“Turniketem probíhám, div ho neulomim. Celej ten divnej systém šedejch chodeb v podzemí s hnusně žlutejma, blikajcíma zářivkama mi teď přijde jak moje vlastní duše. V tuhle hodinu tady můžu narazit akorát na extra vyšinutý zevly a jiný individuality. Posedávaj všude možně v rohu, každej vodřikává svoji existenční mantru, který rozumí nejspíš jen von sám. Motám se sem a tam, neschopnej najít cestu  do stanice. Srdce ještě pořád nedoběhlo do cíle svýho tepovýho závodu. Každou chvilku čekám, kdy jeden z těch hadrovejch uzlů na zemi vodhodí svůj převlek a vyklube se z něj příjemnej společník v šedym kvádru a s nemilosrdnym kvérem ve špinavý hnátě. Hotovej Matrix. Lidi co mě míjej vokolo hrozně čuměj. Kterej z nich to asi vytasí? Kterej to je? Kterej pro něj pracuje? Kdo z nich to ví? Co?!! Jsem uplně v hajzlu a nevim jak z toho ven. Cestu nesleduju už dávno, ale jak se probírám z myšlenek, vydim přijíždějcí vagony starý soupravy. Randál jako prase. Pro moje uši rajská hudba dočasný záchrany, kontaktu s realitou.

Nevim co jsem si myslel. Asi že jakmile se dostanu do něčeho, co se hejbe a má to pevnej tvar, tak že jsem v suchu. Jeden velkej omyl. Peklo teprv zaklepalo na dveře. Dveře, který se bohužel votevřely. Vagony jsou plný lidí mířících někam. Jak dlouho jsem kurva mohl bloudit v tom šedym labyrintu, to radší snad nevědět. Jediný vim jistě. Měl jsem tam zůstat, zabalit se do vrstev hadrů a začít žebrat.

Paranoická symfonie burácí svůj mistrovskej kousek. Všichni civěj mym směrem, oči obrovský stejně jako hlavy. Každou další chvíli jsou větší a větší, ten vagon musí každou chvíli prasknout. Nesnesitelný ticho prořezávaný chraplavym dechem fousatýho dědka se žlutym knírem vedle mě. Civí uplně stejně. Nedá se tady ani dejchat, chytám návaly paniky a klaustrofobie najednou. Učiněná spása. Spocenejma prstama hladim jedinýho jistýho přítele v týhle situaci. Tiše schovaná pod bundou mi dodává pocit aspoň nějaký opory. Problém je v tom, že stačí jedno nervní škubnutí a ty nafouklý hlavouni začnou praskat jak balonky na narozeninový párty malýho dítěte. V tomhle stavu neni vůbec problém blbě vyhodnotit každou maličkost. Naštěstí zbytky rozumu mě upozorňujou na to, že jatka v metru jsou ten poslední dárek, co bych na tuhle oslavu moh donýst.

Polapenej ve vlastních myšlenkách zírám do země a doufám, že tahle souprava už nikdy nezastaví. Žádnej další plán nemám. Nevim kudy kam, ani nejsem schopnej trochu soudně přemejšlet. Ve chvíli, kdy se cetim v totálnim rozkladu, si někdo stoupl přímo přede mě. Rozkrok v černejch džínech mám narvanej až u ksichtu. Čekal jsem,  že se vyděsim k smrti, ale nestalo se. Zvedám hlavu a nahoře čeká velice příjemnej obličej nějaký mladý kočky. Celá v černym, hlavu zahalenou do obrovský kapuce. Vypadá trochu jak mnich, projelo mi hlavou. Poprvý za posledních několik mizernejch hodin, vlastně dnů, se cejtim klidně. Čim víc na ni vejrám, tim vic se cejtim uvolněnej. Typka si mě měří zeshora, jak kdyby se chystala mě těma svejma reflektorama probodnout. Nevim proč, nikdy jsem ji neviděl, to je jistý. Vůbec mě to nedrásá, čumim nejspíš uplně stejně. Jako kdyby najednou okolní narozeninový dekorace neexistovaly. Jen ty její voči. Se divim, že ještě něco neprohlásila. Ale čumí taky dost, takže si nedělám výčitky. Najednou cejtim, jak vlak začíná zpomalovat. Blíží se stanice, nejpravděpodobnější uvítací výbor drží v rukách ceduli Smrt. Slečna Záhadná prudce odtrhuje pohled ode mojí maličkosti a začne se prodírat davem ke dveřím. Jak zhypnotizovanej se zvedám, odhodlanej jí následovat. Vůbec mi nebylo jasný, co vlastně chci dělat, jestli jí doženu, ale bylo mi to fuk. Vyzařovalo z ní něco zvláštního, musim jít za ní.  Dveře se otevřely a jen jsem ji viděl vyběhnout ven. Než se protlačim ven, bude pryč, řikám si. A taky že jo. Vlak zmizel v tunelu a já stál přímo v otevřený náruči studený, nechutnejma zelenejma kachličkama vyzdobený zastávky. Moc dlouho se v tomhle hnusu zdržovat nechci. Vodsaď nahoru vede jenom jedna cesta, takže po ní určitě šla i vona. Zapínám bundu až ke krku. V kapse se válí poslední zmuchlaný cigáro. Hurá cigáro a rychle na vzduch, ať to trochu zředim... ”