Jsme opravdu bohati?

V podstatne vetsine dnesniho moderniho sveta se bohatstvi rovna penezum, majetku atd. Kdo ma vice penez, velky dum, drahe auto, znackove obleceni je jistym zpusobem povazovan za bohateho. Chodime do prace, abychom vydelali penize, za nez si posleze budeme moci poridit jiste materialni statky ktere nas umisti nekam na skalu zmeritelneho "bohatstvi".

Sedim na zemi, pod velkym stromem, jehoz koruna me chrani pred primym slunecnim zarenim, jez je dnes doslova spalujici. Jeho listy tise profukuje vitr, jakoby je hladil. Je to prijemne, uklidnujici. Vsude okolo me se rozprostira ticho, obcas prerusene zpevem ptaku. Zaviram oci a absorbuji do sebe ten uzasny klid, energii prirody, samotu. Strom je mym tichym spolecnikem. Citim se maximalne spokojen, uvolnen. citim se zdrav, bez stresu, povinnosti, ciste odpocivam.
Po procitnuti jsem zacal premyslet nad pristim tydnem, nad praci, klasickym tydennim stereotypem a pomalu jsem zacal ztracet nabytou energii. Kdyz jsem to pocitil, zarazilo me to. Pouha predstava klasickych cinnosti, jako prace, me zacala vysavat. Zacal jsem premyslet, jaky je smysl toho vydelavat penize, vecne dokola. Delam to proto, abych se nasytil, abych se mohl oblect, abych mel kde bydlet atd. Pracuji, protoze potrebuji penize, abych mohl vubec zit! Bohuzel nejsem lovec ani nic podobneho, nejsem schopny si potravu a dalsi veci opatrit sam v prirode, jako vetsina dnesnich lidi. Penize mam vlastne proto, abych si mohl koupit svuj zivot zpet. Byl jsem v soku po tomto uvedomeni. Netvrdim, ze tento pohled je nejaky globalni, pouze mi probehl hlavou.
Doslo mi, jak svezi a dusevne obohaceny jsem se citil pred chvili, kdy jsem tu byl jen ja a priroda. Mozna ze prave toto je pro me to prave bohatstvi. Dusevni bohatstvi. Neni treba se kvuli nemu omezovat, chtit ho stale vic a vic. Je tu jen tak. Mam jen strach, aby ho bylo porad dost, kdyz se podivam na dnesni dobu.