Původně jsem chtěl v tomto komentáři tvrdě zkritizovat nepřesné časy hokejových přenosů z Nagana ve včerejším díle Vyprávěj, ale pak jsem si přečetl příspěvek jedné diskutérky přímo na stránkách seriálu. Uživatelka s nickem Mara napsala: „Tak jak přibývá pamětníků doby, cítí se kdekdo povolán připojovat své, někdy i nespravedlivé kritiky.“ Ovšem uživatel Blueflash zase citoval jiného přispěvatele:„ Jestli někdo dříve nebyl nadšený z toho, že tu někteří pamětníci tvrdě kritizovali špatně vyložená historická fakta, tak dnes jsme to poznali na vlastní kůži.“ Kdo má pravdu a co je to vlastně pravda? I já jsem se už vlastně stal pamětníkem a přispěju teď do této diskuze.
Nevím přesně, v kolika předchozích dílech Vyprávěj už bylo sledování hokejových zápasů, protože nejsem pravidelným divákem tohoto pořadu. Po první sérii mě přestal bavit. Tvůrci seriálu nepochybně chtěli včerejším dílem zachytit hokejovou atmosféru zlatých devadesátých let. Je ale škoda, že se to rozhodli ukázat zrovna na vítězné olympiádě, která byla právě svou atmosférou úplně jiná než všechna další vítězství. A možná i proto si ji všichni dodnes tak dobře pamatují. V díle nazvaném Nagano se zápasy odehrávaly pozdě večer, ve skutečnosti se ale hrávaly ráno od šesté. Na to, že byl večer hokejový zápas na mistrovství světa, ať už povedený nebo nepovedený, si za pár dní nikdo ani nevzpomene. Ale když proto musí hokejový fanoušek něco udělat – vstává v šest, aby viděl, jak budou reprezentanti hrát, mnohdy se ani nemůže dívat do konce, protože musí do práce nebo do školy, to už je hokejová oběť. Sice ne tak velká jako dostat brankářskou hokejkou pod oko, nebo vstávat ve dvě ráno na přenos finále Stanley cupu, ale i tak nezanedbatelná.
Dodnes si vzpomínám, jak celá naše třída sledovala semifinálový zápas s Kanadou ve školní družině. Bylo to skoro lepší než VIP místa na stadionu. O přestávce za námi chodili žáci mladších ročníků a zjišťovali průběžný stav. Mnoho vět z toho utkání, zejména z nájezdů si budu pamatovat asi až do smrti. „Pavel Patera, toho Roy vůbec nezná.“ „Jaromír Jágr, tyčka!“ A další, na něž si pamatují skoro všichni. Po tom slavném vítězství nad Kanadou paní učitelka zadala dvěma šikovným spolužačkám, ať nakreslí, českou vlajku, když už je jisté, že budeme mít medaili. Mimochodem to byl jeden z mála hokejových turnajů, které aktivně sledovaly i ženy. Naše paní učitelka, všechny spolužačky (i když nevím, do jaké míry je to bavilo) a vlastně i skoro všechny ostatní ženy, určitě ty vdané. Dominik Hašek tenkrát naprosto zastínil svého světoznámějšího jmenovce Jaroslava Haška a všichni nositelé tohoto příjmení na něj byli patřičně hrdí.
Ve včerejší epizodě ani nebyla zachycena oblíbená hláška, kterou může hokejový fanoušek skandovat jen občas, protože zápasy se sbornou nejsou vždy vítězné. Hodně se tenkrát volalo „Všichni jsme to věděli, že je Rusko v pr....!“ Zanedlouho se také objevil vtip s typicky českým až haškovským humorem o telegramu z Ruska: „Gratulujeme ceskym hokejistum k olympijskemu vitezstvi stop Plyn stop Ropa stop“ Možná, že se říkal už předtím a určitě i potom, ale já ho mám spojen právě se zlatým turnajem století.
Cílem pořadu Vyprávěj třeba není popsat přesně historii, což také ani nejde, protože každý z nás si na události vzpomíná jinak (kdoví jak na Nagano vzpomínají třeba Rusové) a těžko se hledá nějaká objektivní interpretace. To ovšem není problém jen moderních dějin, ale prakticky všech dochovaných písemností minimálně od středověku. Třeba je hlavním záměrem seriálu vyprovokovat pamětníky, aby pověděli vlastní vzpomínky na zobrazené události, a proto se tedy jmenuje Vyprávěj. Když se podívám o pár řádků výš, u mě se jim to podařilo.
