Krize na Ukrajině, ať se vyřeší nebo spíše nevyřeší jakkoliv, je jen začátek respektive pokračování tradiční velkoruské politiky. Stačí se na chvíli odpoutat od fenomenálních věd dnešní doby jako ekonomie, sociologie nebo politologie a podívat se do dnes podceňované historie.
Od roku 1476, kdy Ivan III. přestal platit Mongolům daň, Rusové bez ohledu na to, kdo byl zrovna u moci, ať už to byl kníže, car, komunisté nebo demokracie jednoho muže, neustále rozšiřují své území. Je to tradiční velkoruská politika. Jeden z jejích největších zastánců byl Josif Vissarionovič Stalin, původem Gruzínec, i když to ho ve velkoruském smýšlení nijak nelimitovalo – poturčenec horší Turka. Když mu v roce 1945 na postupimské konferenci americký vyslanec William A. Harriman lichotil, že muselo být příjemné, když ruská vojska stanula v Berlíně odpověděl: „Car Alexandr došel až do Paříže.“ A od konce napoleonských válek se všichni ruští politici, snad s výjimkou Jelcina a Gorbačova, snaží dojít až do Paříže. Každý má svou Paříž někde jinde. Prakticky všichni carové počínaje Petrem Velikým a konče Mikulášem II., chtěli dobýt Konstantinopol, aby ruské lodě mohly proplouvat úžinami Bospor a Dardanely a dostaly se ze svých černomořských přístavů do Středozemního moře a potažmo do celého světa. Mikulášovi se to skoro povedlo, rozdělení Osmanské říše už bylo naplánováno a po vítězné 1. světové válce se dohodovými mocnostmi také zčásti realizovalo. Ovšem ne pro ruské cary. Ty nahradil jiný, ještě dobyvačnější režim (poturčenec horší Turka), který měl v plánu ovládnout celý svět. Lenin měl svou Paříž v Berlíně, kam chtěl přenést revoluci, což se mu po prohrané válce s Polskem nepodařilo. Chruščov ji měl na Kubě, Brežněv v Afghánistánu. Otázkou zůstává, kde má svou Paříž Putin. Na východní Ukrajině? V Užhorodu? Ve Varšavě? Nebo ve skutečné Paříži?
Z Paříže do Moskvy trvá cesta autem 29 hodin. Možnost jet tankem plánovače tras zatím nenabízí, díky bohu. Nebo alespoň ne české, nevím, jak jsou na tom ruské. Byla by zhruba dvojnásobná, takže v Paříži by měli více než dva dny na přípravu. Za tu dobu už se dají postavit slušné barikády. To mají Francouzi vyzkoušeno ze všech různých stávek a koneckonců v tom také mají tradici od napoleonských válek a ještě dříve za dob revoluce. Některé věci se nemění. Z historie víme, že Evropa se dá dobýt za rok, a to z obou směrů. Francie za měsíc, Československo za jednu noc, ať už dohodou nebo tanky. Vyměnit nápisy do azbuky je otázka jednoho dne.
Jak píše Milan Švankmajer v Dějinách Ruska: „od vlády Ivana III. až do konce 19. století ,připojoval’ ruský stát v průměru 90 kilometrů čtverečních za den.“Ve 20. století to bylo střídavé. Po první světové válce velké územní ztráty (447 253 km2), po druhé světové válce velké územní zisky (vlastní zisk 1 049 648 km2 + satelity ve Varšavské smlouvě 1 020 050 km2), rozpadem Sovětského svazu v roce 1991 – což Vladimír Putin označil za největší geopolitickou katastrofu 20. století – velké územní ztráty (5 273 794 km2)... Čím větší území Rusové ztratí, tím větší si vezmou příště. A kam jednou Rusové vstoupili, tam už se budou vracet pořád.
