Tomuto státu chybí tradice

Tomuto státu chybí tradice, a to nejenom politické, ale začnu s nimi. Za posledních sto let se na tomto území vystřídaly všechny druhy režimů – jedna monarchie, tři demokratické republiky, dvě diktatury, obě s okupační armádou. Šest režimů za sto let je docela dost, připočítáme-li dvě světové války, tak tu opravdu bylo živo. A to žijeme ještě v té klidnější části Evropy, protože tudy válečná fronta přešla jenom jednou. V sousedním Polsku to bylo na některých místech minimálně sedmkrát.

Politické strany u nás mají životnost čtyři až osm let. Bohužel si musíme přiznat, že v naší zemi jsou prakticky jen dvě tradiční strany - komunistická a lidovecká. Obě se momentálně navzájem nenávidí, ačkoli za minulého režimu spolu vcelku bez problémů spolupracovali. Samozřejmě jsou tu dvě velké strany, ovšem tradičnost té jedné byla v posledních parlamentních volbách dost otřesena a ta druhá za minulého režimu také spolupracovala s komunisty. Ostatně jejím praotcem je také Karel Marx. Člověk by měl vědět, co od strany může očekávat: „Budu je volit a oni mi pak seberou majetek. Ok, tak radši budu volit někoho jiného.“ Nebo: „Budu je volit, vstoupím do strany a oni mi pak dají majetek někoho jiného. To je fajn.“      

Takže kromě absence politické kultury se vcelku úspěšně podařilo zlikvidovat i kulturu jako takovou. A teď nemluvím jen o jejím současném stavu. Bohužel je jedna skutečnost, kterou si na začátku 90. let lidé pravděpodobně uvědomovali, ale dnes už je vcelku zapomenuta, a sice, že jsme čtyřicet let strádali nejen ekonomicky, ale i kulturně, protože spousta děl zahraničních ba i českých autorů byla zakázána. A když se nedá čtyřicet let dohnat ekonomicky, dá se dohnat kulturně? Komunistickým režimem byl také oslaben tradiční vliv církve. Což je do jisté míry dobře, na druhou stranu každý potřebuje v něco věřit. A mělo by být jen na něm, pro co se rozhodne, jestli pro Ježíše, nebo pro Lenina. Navíc katolická církev jako taková je tu už dva tisíce let, proti čemuž  je necelých sto sedmdesát let existence komunismu poměrně úsměvné číslo. 

Ovšem úplně nejhorší bylo zničení tradiční společnosti, která zde fungovala od středověku až do kolektivizace zemědělství, čili do 50. let 20. století. Zcela byly rozbourány tradiční vztahy na vesnici, hierarchie, vztah k půdě, sousedské vztahy i vztah k církvi, o kterém už byla řeč. Na jednu stranu je dobře, že se obyvatelé odpoutali od půdy, na druhé straně to jistě vedlo k pocitu vykořeněnosti a hořkosti, který přetrval i v další generaci, jež půdu dostala zpět. Nikoli však všechnu. Lidé, kteří pozemky prodali, byť za směšnou částku, nikdy další odškodnění nedostali. Určitě ve velkém stoupl pocit vykořeněnosti, jenž v mnoha lidech přetrvává dodnes. Komunistické žvásty jej nemohly překrýt a asi jej nedokáže překonat ani všemotivace dnešního světa – hon za penězi. Protože v momentě, kdy člověk dosáhne určité ideální finanční částky, najednou ztrácí jakoukoliv další motivaci. „V životě jsou jen dvě tragédie. Jedna je nedostat to, co chceme. A ta druhá, dostat to.“ napsal Oscar Wilde. Pokud vysněné částky dotyčný nedosáhne nikdy, protože se žene za stále větším obnosem, je to svým způsobem šťastný člověk. Většina lidí chodí do zaměstnání jen proto, aby vydělávala peníze. Nikdo nedostává přidáno za to, že ho práce baví. Naopak, když zaměstnavatel zjistí, že ho práce baví, je mu obvykle za stejný plat svěřena větší zodpovědnost.

Tradice nebo hodnoty, které se tvořily tisíce let, nelze nahradit za 25 let ani za 40. Ovšem tradice jsou především o činech. Slova jako taková už dávno ztratila význam, stejně jako spojenecké smlouvy v roce 1938, všechny sliby Stalina, komunistické ústavy i většina slov všech politiků. Režimy a politici se mění, ale stejně slavíme každý rok 24. prosince Vánoce, každé pondělí chodíme do práce a každý den vyjde Slunce. Od toho by třeba bylo dobré začít. Rovněž si myslím, že tradice jsou činnosti, které dělá člověk dobrovolně, rád a s úctou. Existuje něco takového? Na Moravě v malém počtu tradice existují, v Čechách by se možná nějaká našla.