Minulou neděli byl odvysílán předposlední díl cyklu České století Poslední hurá. Blýskl se v něm Oldřich Kaiser v současnosti jeden z našich nejlepších herců, což dokazuje i v této inscenaci.
Jeho role není největší, ale mistrně zahrál pocity členů komunistické strany, kteří vidí v budoucnosti nějakou perspektivu. Ještě snad o něco lepší výkon předvádí Jiří Lábus v roli premiéra Adamce. Hříčkou osudu je, že hlavní role dostala právě tato komická dvojice, která má o roce 1989 jednu z nejslavnějších parodických scének. Ne každý divák si je však v inscenaci spojí hned jako dvojici, i když Kaiser dělá Lábusovi poradce. Trochu zarazí, že při prvním jednání mluví Adamec víceméně jen spisovně a při dalším už víceméně jen moravsky, rodná moravština v rozčilení se dá pochopit, ale i tak se domnívám, že člověk mluví nějakým způsobem a nemůže ho ze dne na den tak zásadně změnit. S obsazením Václava Havla jsem spokojen už od předchozího dílu, ve kterém jsem si jej místy opravdu spojil s originálem.
V Posledním hurá je také jedna narážka, která mi přijde strašně levná a zbytečná. Je to věta, kterou odpovídá premiér Adamec na Havlovu otázku, zda se může v jednací místnosti střídmě kouřit. „No jistě popelníček je.“ Což je narážka na Miloše Zemana a jeho otázku po onom slavném pádu ze schodů v České televizi: „A kde máme popelníček?“ A pokud si to někdo hned nespojil, tak je to tak určitě myšleno. To je jedna z věcí, kterých autoři historických filmů často zneužívají – a sice, že hlavní postavy jakoby vidí do budoucnosti. Stává se to pravidelně ve filmech i románech bez ohledu na národnost autora.
A poslední poznámka. Přijde mi přehnaná reakce Gustáva Husáka, když se ptá nového ministra Jána Čarnogurského na jeho otce. Nový ministr mu sděluje, že jeho otec seděl i v 70. letech, načež prezident zvedne obočí resp. uhne pohledem jakoby se zamyslel. Dle mého názoru by Gustáv Husák ani nezvedl obočí, pouze by na něj upřel delší přímý pohled, který by znamenal já vím, což bezpochyby věděl, nebo dobře mu tak, což si bezpochyby myslel. Starého komunistu a bývalého vězně by tato odpověď jen stěží překvapila. Možná chtěl autor scénáře jen zdůraznit, že Husák seděl, ale rozhodně seděl déle na Hradě než ve vězení.
Jeden z publicistů napsal, že první série dílů byla lepší než druhá. To je spíše věc názorů. Každý si z devíti dílů může vybrat, který se mu líbí víc a který míň. Nejpozitivnější ohlas měly díly 1941 a 1951. Mě osobně naopak nejvíc zaujaly inscenace 1938 a 1948. Z druhé série zatím všechny. Díl Musíme se dohodnout (1968) je možná dramaturgicky slabší, ale za to krásně ukazuje vzestup politika, který pak v roce 1989 sedí na Hradě. Do jisté míry také záleží, jak moc je člověk seznámen s dějinami. Novější díly mohou někomu připadat slabší také proto, že si dobu pamatuje lépe a hlavně jinak. Ale historii i jednotlivé historické události vidí každý z jiného pohledu už z toho prostého důvodu, že nemůžeme ve stejný moment stát všichni na stejném místě.
