O transparentní demokracii

V lednu vyhlásil prezident Václav Klaus velkou amnestii. Prezident je nejreprezentativnější osoba politického systému, kterému říkáme demokracie, tak proč se víc jak čtyři měsíce po vyhlášení amnestie stále neví její tvůrci?

Stal se z toho málem detektivní případ. Zejména pro novináře, zběsile po autorech pátrají. Alespoň zase mají chvíli o čem psát. Přitom je to vcelku jasné. Autory amnestie jsou všichni osvobození. Nebyl by to první případ, kdy prezident Klaus prodával omilostnění. A pak že odpustky v naší zemi vymýtili husité. Žižka se asi znova obrací v hrobě, Jan Hus někde v oceánu.

Lidé se nemění, ať zastávají jakoukoliv funkci. Výrazný možná i nadějný politik devadesátých let Václav Klaus tehdy nechtěl zavést transparentní financování politických stran. V podstatě i přímo přiznal, že mu to neprůhledné vyhovuje. Hlavně, že donátoři platí. Proč by teď měl prozrazovat své nové sponzory, kteří mu za amnestii trochu přilepšili před odchodem do exprezidentského důchodu? Václav Klaus je jeden z mála českých politiků, u kterého nikdy nebyla odhalena korupce. V osobních záležitostech byl vždycky dobrý ekonom a matematik, takže si to dobře spočítal. Je to vlastně otec české ulitiky (od slovesa ulít) a zároveň otec netransparentní demokracie.

Přesto ale u nás má transparentní demokracie hned dva významy. První je, že před volbami a mnohdy ještě několik měsíců po volbách na nás z bilboardů, plakátů a transparentů zírají tváře politiků. Ten druhý z pohledu normálního občana je ten, že pokud chce zlepšit transparentnost demokracie, může vyjít s transparentem a protestovat, a to vlastně proti čemukoliv. To je ovšem trochu málo na to, aby se tomu mohla říkat transparentní demokracie. Většině Čechů stačí transparentní demokracie v tom významu, že vás za vaše názory a transparenty nikdo nikam netransportuje.