O původu slov – uložit

Toto slovo má velmi zajímavý vznik, jenž ukazuje rozdílný historický vývoj jednotlivých etnik v Evropě. Jinak je výraz uložit samozřejmě zcela českého původu.

Tento článek je fabulací, kterou jsem sepsal pro pobavení. Ačkoli pokud by jí někdo věřil, pobavila by ještě víc.

Vzniklo na přelomu 12. a 13. století, v době, kdy feudální systém začal přecházet od naturální daně k peněžní. Slovo má dva významy, které jsou velmi podobné. Uložit znamenalo v původním významu dát k židovi, kterýžto je jako kořen slova v tomto výrazu dodnes. Pouze „d“ bylo změněno na „t“, protože se tak lépe vyslovuje a také proto, že všechna slovesa v infinitivu končí písmenem „t“. Jak už jsem zmínil významy byly dva. Jednak dát peníze nebo hodnotnější movitý majetek do úschovy nějakému bohatému obchodníkovi, což se před vynálezem bank běžně dělalo, protože obchodníci většinou bydleli v dobře opevněných městech a cestovali s ozbrojeným doprovodem. Navíc kupci mohli svým věřitelům za tuto zástavu nabídnout úrok. Není náhodou, že tito bohatí obchodníci byli většinou židé, proto se říká uložit, a ne třeba uloněmec. Druhým, o mnoho známějším a také častějším významem uložit bylo zastavit, čili dát do zástavy určitou věc, za kterou klient dostal peněžní sumu, jež později musel vrátit s úrokem. Majetek měl však u židovského obchodníka opravdu uložen, nikoliv zastaven, protože si jej mohl jednou za čas vzít zpět, aniž by musel něco platit, a sice při pogromech. Je všeobecně známo, že pogromy většinou vyvolávali právě lidé, kteří židům nejvíce dlužili. Takže průměrný dlužník u židů něco zastavil a pak si to při pogromu vzal zpět, což se prakticky neliší od prvního způsobu. Jen si takto vydělal víc peněz, protože nemusel vracet nic z dlužné částky.

Zajímavý je i etymologický původ slova žid, který se vytvářel úplně jinak v češtině a v chorvatštině, čili v zemích středoevropské habsburské říše na rozdíl od všech slovanských jazyků na východ od nás. Podle etymologického slovníku pochází slovo žid „z románského světa, asi přímo od Italů (v Benátsku), ze staroitalského giudio to z latinského iudaeus.“ Dle mého názoru však slovo žid spíše pochází ze zvolání: „Nechte mě žít!“ Což byla nejčastější věta, kterou židé volali při pogromu. Benátsko bylo také součástí habsburské říše a je zde evidentní spojitost s německým Jude. Ve všech těchto zemích byli židé vždy velmi majetnými členy společnosti, od kterých si půjčoval i císař. Naopak v Rusku, Srbsku, Bulharsku a dalších zemích se žid řekne jevrej respektive velmi podobně. To je zkomolenina výrazu hebrej, což je zase zkomolenina slova žebrej, které poukazuje na nuzné postavení židovského etnika ve východoslovanských zemích.       

Právě zde je základní rozdíl mezi středoevropským a východoevropským pohledem na židovské etnikum. Zatímco na území Svaté říše římské národa německého, v českých zemích a později v habsburské říši znamenalo slovo žid většinou boháče, neboť to byli obchodníci a lichváři, na východě tomu bylo přesně naopak. Židovské osady – golety – a jejich obyvatelé patřili k nejchudším. Pogromy se ovšem dály i zde a byly mnohdy ještě větší stejně jako nenávist k židům. Asi proto, že neměli nic, co by se jim dalo ukrást.