Letovisko, v původním názvu Měsíc na venkově, je veselohra o konci léta a jako letní komedii ji také studenti 4. ročníku činoherectví DAMU pojali. Na rozdíl od dnešních letních komedií, kterými nás zahlcuje zejména filmový trh, však má toto dílo hlubší obsah a lze v něm nalézt mnoho podnětných myšlenek. Škoda, že se podobné letní komedie neobjevují i dnes a výraz letní je u komedií vnímán spíše jako ztřeštěnáá nebo nenáročná, prostě něco, u čeho se nemusí přemýšlet. Jako kdyby toho jinak dávali televizní stanice málo.
Původní text byl hodně proškrtán, čímž o všem dílo dostalo spád, který vůbec není na škodu. Spíše ale než textu bych se rád věnoval jednotlivým herců. Ačkoliv mé hodnocení je zcela subjektivní. Mimochodem opravdu jen v ruských hrách se může stát, že autor pošle na scénu všech deset herců, ačkoliv dialog mají jenom dva. Tím nemyslím, scénický prvek, že herci sedí přímo na jevišti a pozorují aktuálně hrající kolegy, což je docela zajímavý nápad a je přínosné se na ně občas dívat, jak se baví hrou svých kolegů. Rád bych se o některých zcela subjektivně zmínil.
Například Vojtěch Bartoš jakožto Pigasov, v inscenaci Dvacet tisíc stránek Muž kuře, jako by byl předurčen hrát magory, blázny nebo zoufalce. Typově je podobný na Vladimíra Javorského, tak snad ho nečekají jen stejné role zkrachovalců.
Josefína Voverková hraje roli mrchy Natalie velmi velmi přesvědčivě. Zejména se mi líbilo, jak při hře pracuje s vlasy, ale nevím, zda to byl její záměr, pokyn režisérky, nebo jen přirozené chování každé ženy.
Malý problém je, že studenti jsou zhruba stejně staří, takže věkový rozdíl mezi sedmnáctiletou a třicetiletou postavou rozhodně není třináct let. Rovněž jednadvacetiletý studentík Beljajev Michal Necpál vypadal díky plnovousu jako nejstarší ze všech, ačkoli jinak mu role sedí. Herečka sedmnáctileté Věry je taktéž hodně přesvědčivá, ale bohužel text už má více než jedno století, takže chování tehdy sedmnáctileté dívky v dnešní době odpovídá zhruba třináctileté.
Stává se bohužel docela často, že staré hry jsou v mnoha bodech přežité a nelze to úplně obejít. Tím spíše, že v šedesátých letech se radikálně změnila společnost a hlavně její myšlení. Ačkoliv klasické dílo svou kvalitou trvá, občas podléhá změnám myšlenkových proudů a hlavně času. Zase by měl někdo něco napsat, ať pořád nemusí divadla recyklovat staré a osvědčené hry, ačkoliv vím, že Karel Infeld Prácheňský by se mnou rozhodně nesouhlasil.
