O finále slam poetry

Možná to někoho překvapí, ale také já jsem byl na finále slam poetry. Rozhodně to bylo jiné finále než loni.

Sedadla byla rozdělena na dvě od sebe vzdálené části, takže vlastně vznikla dvě hlediště. Dokonce i moderátoři byli dva, škoda, že Halka Třešňáková nikdy nebyla na žádném slamu. Ačkoli Matěje Samce považuji za dobrého moderátora a umí udělat skvělou atmosféru hlavně na regionálních kolech, ve dvojici nic moc nepředvedl a moderátoři byli spíše výplň, než aby navozovali nějakou atmosféru nebo měli lepší glosy než slameři, což Jakub Žáček i Martin Vasquez bez problémů zvládají. Oproti loňskému roku se zdálo, že bylo i méně diváků, což tedy údajně nebylo, ale každopádně byli tišší. Rozdělení prostoru totálně rozbilo atmosféru. Nakonec jsem byl docela rád i za toho nepříliš oblíbeného diváka, který pořád křičí, protože jako jeden z mála pochopil, že se může vyjadřovat k bodům a i k průběhu jednotlivých vystoupení. Protože slam poetry je především o publiku. Publiku člověk skládá účty a publikum slamery hodnotí. Samozřejmě subjektivně nikoli objektivně, protože poezie přece je subjektivní. Každý ji dělá po svém a na slam poetry je krásná její různorodost umožněná právě jejími pouze rámcovými pravidly.

V letošním finále bylo několik přístupů a hodně improvizace. A všichni víme, že není ve slam poetry nic horšího než špatná improvizace. Ze dvanácti soutěžících bylo osm nováčků, zbývající čtyři jsme byli ve finále podruhé. Možná, že některým nesedla ta velmi specifická, ponurá atmosféra v zákulisí, kde je ve vzduchu cítit třicet tisíc, kvůli nimž se někteří do soutěže přihlásili. A na jevišti nebyla atmosféra o moc lepší. Ano, diváci jsou ve finále drsní, mnohem drsnější než v regionálním kole, na což také není lehké si zvyknout, ale letos byli také nějací ponuří. Menší ohlasy na cokoliv, proto jsem rád za toho křiklouna a doufám, že bude chodit a křičet ještě mnoho let. Je škoda, že finálový večer víceméně nikam negradoval, jenom tak plynul. O vítězi bylo prakticky rozhodnuto po půlce a ostatní místo, aby se zlepšovali, spíše klesali. Vymyslet něco na tři minuty jde, ale na šest, to už je problém. Mnoho lidí ve druhém kole jsem neslyšel, jen diváckou odezvu na ně, ale i podle bodů za druhé kolo to odpovídá. Ačkoliv bodování bylo dost rozdílné, například Zuzka Kantorová dostala od poloviny lidí čtyřky a od poloviny sedmičky a osmičky – kontroverzní, řekl by někdo. A pak samozřejmě mladík, který dával čtverky, bez ohledu na to, kolik dávali ostatní, nebo spíš bez souvislosti s okolním světem. Toho bych někdy rád slyšel slamovat.

Je lehké rozdávat moudra. Nejlépe to umí lidé, kteří si to nikdy nezkusili a ve finále nikdy nebyli. To by se ale museli probojovat z regionálního kola. Pak teprve můžou psát o tom, že ve finále jde „jenom“ o třicet tisíc. Povyšovat někoho, kdo vystupuje jen exhibičně nad soutěžící je myslím zbytečné, jednak proto, že při exhibici nemá slamer takový stres a nemá časový limit, a jednak proto, že kdyby nebyl dobrý, tak by jej na exhibici nepozvali. Ostatně Bohdan vyhrál finále slam poetry už v roce 2005, tak ještě aby dobrý nebyl.