Nedělní cesta Prahou

V neděli může člověk potkat v dopravních prostředcích, respektive v ulicích, respektive na celém světě plno zvláštních lidí.

Šel jsem v tento sváteční den na dobře známou tramvajovou zastávku. Stálo tam jen pár lidí. Mezi nimi i manželský pár s dítětem v bugině, který se bavil s kamarádkou. Na tom páru bylo divné, že oba měli vystříhané vlasy a celkově měli free anarchistický styl. Přemýšlel jsem o tom, jak asi vypadá jejich výchova a co jim bude to dítě říkat na jejich účesy, až bude dospělé nebo nedejbože v pubertě. Ani jsem nemusel dlouho přemýšlet, stačilo, co to dítě říkalo už teď. Tomu kloučkovi rozhodně nebyly víc než tři roky, jinak už by se do buginy nevešel. Pořád dokola, tak trochu rozčileně opakoval jednu větu. Napřed jsem mu moc nerozuměl, ale vzhledem k tomu, že ji opravdu opakoval pořád dokola a se stále větším důrazem, nakonec jsem význam jeho ještě ne úplně dobře artikulovaných slov pochopil. Říkal: Kdy už pojede a pak slova, která jsem zpočátku nezachytil. Kdy už pojede a pak říkal nějaké místo. Navíc mluvil v kuse: Kdyužpojede... A pak mi to došlo, ten tříletý kluk před rodiči říkal: Kdy už pojede doprdele! Nebo spíš: Kdy už pojede dopldele! A pořád dokola. Rodiče se jej snažili jednou přerušit, ale bylo to marné. Naštěstí po chvíli přijela tramvaj.

V tramvajovém voze jsem si už vědomě stoupl poblíž nich, neboť jsem byl zvědav, zda umí ještě další sprostá slova. Ovšem trochu zklamal, pořád dokola opakoval něco jako Maso, maso. Teprve později vyplynulo, že je to Zmáčnout, zmáčknout. Chtěl zmáčknout tlačítko Stop, což mu bylo odepřeno, a tak ztropil scénu. Na Vltavské jsem je nechal daleko za sebou a spěchal na metro. Naštěstí jel tolerantní řidič, který už zavřel všechny dveře, ale pro jednu paní a mě nechal otevřeny ty první, a tak jsme metro stihli. Jak moc tolerantní je ten řidič jsem pochopil hned vzápětí, když jsem ve voze uviděl sedět bezdomovce v ruce s krabicovým bílým vínem, které se jmenovalo Víno bílé. Vůz byl záhy plný lidí, ale bezdomovec nepřestal vyprávět své procítěné historky. Byl jsem bohužel moc daleko, abych slyšel, co říká, ale myslím, že v jednu chvíli mluvil o vojně. Tak jako řidič ovšem nebyli tolerantní ostatní lidé v metru, proto jsme na jedné zastávce nenabrali kočárek. Ale popravdě už ho nebylo kam dát, protože na ploše za kabinou řidiče už byl jeden vozíčkář a dva kočárky.

Na Budějovické jsem vysedl. Pak už mě čekala jen cesta autobusem. Jedné slečně, která v autobuse telefonovala, řidič nezastavil v zastávce na znamení, nic nepomohlo, že na něj křičela „Zastavte!“ I ten nevychovaný tříletý kluk věděl, že se má zmáčknout tlačítko Stop.