A je to tu zase. Levice má skoro stejně hlasů jako pravice. Nikdo nemůže nic sestavit, dokonce ani nikdo nechce jít s nikým. K sestavení vlády jsou potřeba alespoň tři strany. Jakoby tomu někdy bylo jinak. Je to složitá hádanka, na jejíž řešení si rád počkám. Pokud tedy strany dodrží svá prohlášení, která ale samozřejmě nedodrží.
Začněme od stran, které chtějí vyjednávat. To jsou tradičně komunisté a nově také Úsvit. S těmi ale nechce vyjednávat nikdo. Ačkoliv prohlášení Tomia Okamury, že Úsvit je státotvorná strana, je samo o sobě sympatické, byť na jeho podmínky asi těžko někdo přistoupí. Exot musí zůstat sám, jinak už by nebyl exot.
Takže s Okamurou nechce vyjednávat nikdo. ANO nebude vyjednávat s TOP 09 a s ODS. S ODS nebude vyjednávat asi nikdo a ani se jich nikdo na nic neptá. TOP 09 do vlády nechce, stejně jako Úsvit, a nechce spolupracovat ani s Úsvitem ani s ANO. Připomíná to začátek pohádky s Čerty nejsou žerty. Páté knížectví se přidalo ke třetímu šesté k čtvrtému a nakonec nevyhrál nikdo. „Bylo to jako by všichni ztratili rozum.“ K vyhrání války by bylo potřeba ještě pět tisíc dukátů, ale kdo je má? Preis, Stropnický nebo Jandák? Ale zpět do reality.
Lidovci v poslanecké sněmovně tři roky nebyli, ale sotva se tam dostali, tak jsou zase ochotní jít s každým a nikdo ani nepředpokládá, že by nešli. Ostatně od toho středové strany jsou. Ačkoliv názor na restituce by spolupráci ČSSD a KDU-ČSL mohl ještě hodně zkomplikovat. Ovšem levice nemá většinu, tak snad nehrozí, že by majetky byly církvím ukradnuty podruhé během sedmdesáti let.
Řešením se jeví nové volby, které nikdy nic nevyřešily. To je ovšem nemoc současné demokracie – hlasovat tak dlouho, dokud se neodhlasuje požadovaná varianta. Jako v případě Lisabonské smlouvy. Jiní navrhují zavést většinový volební systém, ve kterém by vítězná strana získala nadpoloviční počet hlasů, aby mohla spokojeně vládnout. To mi ale nepřijde příliš demokratické.
Já sám nabízím dvě varianty vyřešení tohoto problému. První je demokratické jedno z nejdemokratičtějších za posledních dvacet čtyři let. Odebrat všechny mandáty komunistům a dát je vítězné straně. Což by se letos asi i uskutečnilo samo, kdyby levice měla většinu.
Druhým řešením je připočítat vítězné straně procenta stran, které se do poslanecké sněmovny nedostaly. Není to vůči voličům malých stran příliš férové, ale zase by je to nutilo volit větší strany, které mají šanci se do parlamentu dostat, což by tyto strany posílilo a zmenšila by se rozdrobenost poslanecké sněmovny. V tomto případě by měla ČSSD oněch vysněných 30 procent, dokonce 34 procent a 68 mandátů ve sněmovně a hned by se jí vyjednávalo líp. V první variantě s mandáty komunistů by jich měla dokonce 83 a o tolika se jí ani nesnilo.
Bohužel ale volíme do parlamentu strany, se kterými se nikdo nebaví. Respektive se nebaví mezi sebou. Všichni by nejraději vládli sami s nadpoloviční většinou, a to by bylo rozhodně nejdemokratičtější.
