I když jsem v jednom článku poměrně přesně vylíčil případný průběh, vypadá to, že k válce mezi Korejemi nakonec nedojde.
Není se co divit. Za čtyřicet let komunismu v této zemi i zdejší obyvatelé zjistili, že mnoho věcí je jenom jako. Jako bylo všeho dostatek, jako byli všichni spokojení, jako nikomu nevadila přítomnost vojsk SSSR, jako se chodilo k volbám, jako se něco měnilo k lepšímu, i když stát stále víc zaostával za západními zeměmi. KLDR se teď jako připravuje na válku, ale lze pochybovat, že by se vedení Korejské strany práce dobrovolně vzdalo moci nevydařeným konfliktem a že by tak zanikl poloostrov svobody.
Ovšem hlad je velká motivace a pomohl k moci už bolševikům. Možná i na oslavu toho je nedostatek kvalitní stravy nedílnou součástí všech komunistických režimů. Severokorejští vojáci motivováni hladem, by tak mohli nečekaně překvapit zvlášť, kdyby jim řekli, že největší zásoby mají Jihokorejci až v Pusanu. Tady je vidět jeden ze záměrů plánovaného hospodářství KLDR – dlouhodobě připravovat své vojáky na válku, protože hladoví už mnoho let. Také nynější hrozby jsou pravděpodobně součástí probíhající pětiletky a vyhlášení války je asi naplánováno až na tu další. Severokorejská armáda, ale demonstrativními činy a výhružkami přišla o důležitý fakt, s nímž kalkulovala prakticky každá moderní válka, a sice o moment překvapení. Ne nadarmo se říká pes, který štěká, nekouše, ačkoliv v Koreji spíše pes, který neštěká, je na talíři.
