Tak jak jsme nyní lhostejní k situaci na Ukrajině my, tak jednou budou obyvatelé západních zemí lhostejní k nám.
Teď je to vlastně jedinečná situace. Prožíváme pocity, které mají obyvatelé, když je válka někde daleko a zároveň pocity, které budou nebo snad nebudou mít obyvatelé západněji položených států poté, až na naše dveře zaklepou Rusové hlavněmi svých tanků. Říkáme si o Ukrajině: „Nás se to netýká, vždyť s námi ani nemá společné hranice. Je to někde daleko na východě. Rusové už tam beztak byli a nějací tam žijí doteď, tak proč by se to vlastně nemohlo připojit k Rusku?“ Není ani jedna věta z toho, která by se nedala použít o České republice.
Úplně stejné pocity měli Západoevropané už v roce 1938 i 1968, takže si to teď poprvé za posledních osmdesát let můžeme vyzkoušet z druhé strany. Je to docela příjemný pocit říkat si – nás se to netýká, maximálně v našich městech přibude pár Ukrajinců. Jsou před námi ještě jiné státy, navíc jsme v NATO. Z historické zkušenosti ovšem víme, že když na věc přijde, tak spojenecká smlouva zůstává jenom papírem nebo vás dokonce spojenecké státy obsadí. Díky lhostejnosti západních politiků radikálně a účinně řešit situaci obsadil Hitler během roku a půl tři sousední státy s více než padesáti miliony obyvatel.
Možná, že dříve ještě za první republiky a dál až do středověku, nebyli lidé tak lhostejní. Minimálně od normalizace však sedí v pohodlí svých domovů u televize a o okolní svět blízký i vzdálený ztrácí zájem. Na jednu stranu je fakt, že lidé v dnešním světě a při konzumním stylu života mají dost svých starostí, víceméně musí neustále vydělávat – na nové LCD televize, chytré mobily a tablety, aby pak prostřednictvím nich viděli, co se děje na Ukrajině. Mimochodem Ukrajina má skoro padesát milionů obyvatel, nebo spíš mívala. A ještě jedna historická zkušenost, která se týká sankcí proti Rusku – válku nevedou státy, které jsou na tom ekonomicky dobře, ale naopak prožívají recesi. Druhou podmínkou je velká armáda, o té se ale zrovna v tomto případě nedá pochybovat.
