V této zemi jsou dvě skupiny lidí, které na sebe navzájem reagují a vždy čekají, co ta druhá udělá. Bez sebe by v podstatě nemohly existovat, protože jejich akce mnohdy zajímají jen jejich oponenty. Jsou to pravicoví extremisté a jejich odpůrci.
Protivníci pravicovým extremistům vlastně zpětně dělají reklamu. Už jenom proto, že je jich víc. Myslím, že z velké části se mezi odpůrci angažují lidé, kteří potřebují k někomu patřit, někde se zapojit, někde vyjádřit svůj názor. Vlastně přesně tak jako na druhé straně. Rozdíl je v tom, že jejich názory se diametrálně liší. Ale přesto se navzájem potřebují, aby se měli vůči komu vyčleňovat a proti komu bojovat. Pravicoví extremisté mají ten boj pravda trochu větší, ale asi o to víc je to baví. Nevím, jak se cítí protestující, kterému přijde jenom třicet protivníků. Jako vítěz, že to dokázal? Nebo naopak, že je jich tak málo, že ani nemusel chodit. Snadné vítězství přece tolik nechutná. A jestli to vítězství nakonec není prohra, když oni sice jsou na demonstraci, ale lidé, proti kterým přišli demonstrovat, jsou úplně někde jinde.
Dle mého názoru je současný pravicový extremismus marginální záležitost na periferii. Samozřejmě, že extremistů přibývá, mimochodem na obou stranách, počítáme-li mezi extrém i komunismus. Ale počet příslušníků jiné periferie – Islanďanů – stoupl za posledních sto let čtyřikrát a všiml si toho někdo? Těžko. Naopak extremistů si všímá hodně lidí, a je to i jejich taktika. Pokud přijedou média, mají vyhráno, protože potom mají v televizi zadarmo takovou reklamu, která by je v prime timu vyšla na několik milionů korun. A pokud tam přijedou i jejich odpůrci, je účast médií zaručena. Novináři cítí konflikt a rádi přijedou třeba i do Šluknovského výběžku. Asi by bylo zajímavé zjistit, kdy byl předtím Šluknov před objektivy kamer. Možná, že naposledy v roce 1938 vlastně díky stejné „zájmové“ skupině. Kdyby si jich nikdo nevšímal, neštěkl by po nich pes. Ale myslím, že jejich pocit důležitosti stoupá s vědomím, že proti nim někdo stojí. Že někomu stojí za to, aby za nimi do těch periferií jezdili.
V poslední době vzniklo několik stránek, na kterých si lidé z neonacistů dělají srandu. Když jsem viděl pár událostí neonacistů na facebooku, tak nevím, jestli je to úplně potřeba. Člověk se tam zasměje i tak bez... jak se vlastně říká lidem, kteří humorem rozbíjejí stránky jiné komunity, obvykle oportunistické? Už pro to vzniklo nějaké anglické slovo? Třeba laughacker, jokespamer, joker? Ano, asi to budou trollové, ale myslím, že jejich poslání je vyšší nebo alespoň oni si myslí, že je vyšší. Přitom problém s extremisty je dle mého názoru spíš mediální, jak jsem popsal výše. A vlastně čím více lidí přijde demonstrovat proti demonstraci, tím více mediálního prostoru bude akci věnováno. Takže je to vlastně nepřímá úměra. Podle nepřímé úměry by asi bylo nejlepší nevšímat si jich a ono je to přestane bavit, anebo taky ne, ale nebude to nikoho zajímat.
Až podle názvu antifašistické stránky Čechy v ČR nechceme, jsem si uvědomil, že protesty proti Romům bereme jako česko-český problém. Jedni Češi by je jako příživníky nejraději vyhnali, minimálně na ulici, druzí se jich zastávají proto, že jsou to přece taky lidi. Ale Romů se nikdo na nic neptá. Jsou vlastně ignorováni z obou stran stejně a od odpůrců extremistů možná ještě víc, protože si jich vlastně ve skutečnosti vůbec nevšímají. Aktivisty zajímají jenom jejich protivníci „náckové“. Kdyby se tyto dva tábory domluvily, teprve pak by bylo s Romy zle.
A i kdyby se nedomluvily, skutečný problém by nastal, kdyby extremistů bylo víc než Romů, což ale myslím není z demografického hlediska možné.
