Učitelé - národní poklad II.

Dokola čteme, jací by učitelé měli být a co by pro děti rozhodně měli dělat. Ve světle aktuálních událostí vyvstává naléhavěji opačná otázka: co můžeme my udělat pro učitele? Práce pro učitele pravděpodobně přinese úlevu všem.

Tento text navazuje na článek Učitelé - národní poklad  zveřejněný 26.1.2016.

Diskutujme, jak se vyrovnat s čím dál častějšími zprávami o šikaně ve škole. Proč někteří učitelé ponižují a fyzicky napadají své žáky a proč jsou někteří žáci a studenti schopní naprosto bez normálního lidského soucitu vytočit své učitele do nepříčetnosti či je dohnat až k tragickým koncům ?

Co můžeme pro učitele a tím také pro žáky, studenty, celé školství, potažmo společnost udělat?

Zajistit pro všechny učitele superviziKdo z učitelů o to stojí, dostane se mu plné psychické podpory v obtížných situacích. Bude moci otevřeně a bez obav sdílet své nejistoty, ověřovat si v bezpečném prostředí různé postupy ve výchově i v učení, bude mít přístup ke kazuistickým sezením, bude se moci svěřit s nezdary a pochybnostmi profesionálovi, neustále zdokonalovat své projevy před třídou i pedagogické schopnosti.

Zavést standardizovaný postup v případech šikany
Učitelé budou informováni a povzbuzováni k tomu, aby šikanu ze strany žáků mohli adekvátně řešit. Nebudou dehonestováni, neuslyší věty o slabosti, selhání, nedostatečnosti. Naopak, objeví-li se někde už jen náznaky šikany (posměšné poznámky) či dokonce urážky, hrubá slova, natáčení na mobil..., učitel se bude moci bez obav svěřit a požádat o pomoc s řešením situace.

Zároveň budou užívány standardizované kroky pro práci s agresory a bude také jasný systém postižení za podobné jednání.

Selhává-li učitel (zesměšňování žáků, zastrašování, fyzické tresty), žáci a studenti mají také k dispozici rejstřík standardních kroků, jak informovat další dospělé a situaci řešit.

Zavést povinný rozvojový rok
Učitel je po každých čtyřech (pěti) odučených letech ve stavu zaměstnanců, neučí, pobírá běžný plat a rok rozvoje věnuje svému sebezdokonalování, jehož plán si dopředu připraví a odsouhlasí s nadřízeným. Rozšiřuje si vzdělání, zvyšuje si kvalifikaci v oblasti vedení lidských zdrojů, studuje extrakurikulární předměty, jezdí na stáže do spřátelených tuzemských, lépe zahraničních škol, zaměřuje se na propracování svých metod a způsobů učení, věnuje se nácviku komunikačních dovedností, publikuje, studuje moderní poznatky z pedagogiky, psychoterapie i z vývojové psychologie, připravuje smysluplné projekty a exkurze pro studenty, stává se tutorem služebně mladšímu kolegovi, podílí se na zlepšování prostředí ve své škole, čistí si hlavu, ujasňuje své priority... a po roce se vrhá do práce s novým elánem, anebo si přizná, že už zpátky před třídu nechce a rozmýšlí se, kterým směrem se vydá. Celý rok je pochopitelně v kontaktu se svou školou i kolegy, z jeho růstu je jednoznačný výstup prospěšný pro kmenovou školu.

Dorovnat výši platů na úroveň průměrné mzdy vysokoškolsky vzdělaných lidí
Vzhledem k tomu, že učitelů je prý hodně a i mírné zvýšení jejich platů by stát stálo zhruba třičtvrtě miliardy, žádný ministr se k tomuto kroku nikdy neodhodlal. Nu a současná ministryně také ne, byť je rozhodnuta najít téměř 3 miliardy korun ročně na rozdávání obědů všem školákům do třetího ročníku a také v posledním roce školky. Opravdu nechceme diskutovat o prioritách ve školství? Není snad nutné každému učiteli přidat pár stovek, jde o možnost ředitelů pracovat s dostatečně motivujícím osobním ohodnocením, ocenit aktivní učitele, ocenit práci navíc pro třídu i pro školu, práci navíc při sebezdokonalování, práci navíc při vedení služebně mladšího kolegy, práci navíc při výuce integrovaných dětí a vedení jejich asistentů, práci navíc při úpravě školních vzdělávacích plánů atp.

Etablovat vlivovou stavovskou organizaci
Pracuje jednoznačně pro učitele. Je viditelná, čitelná a má autoritu. Něco jako lékařská komora.

Diskutovat o nové Bílé knize českého školství
Celý národ se podílí na diskusi kdo jsme, kam jdeme, proč a kdy tam chceme dojít, aneb jak  má vypadat naše společnost za 10, 20, 30 let a co pro to může školství udělat. Zájemci z řad široké veřejnosti definují cíle, určí priority, popř. identifikují problémy a hledají společně cestu ven.

Dát učitelům prostor k vyjádření
Ministerstvo školství by mohlo umožnit s minimálními náklady všem zájemcům z řad učitelů, aby zformulovali, co vnímají jako největší překážky ve své práci, v kterém bodě je pro ně práce nejobtížnější, co by potřebovali. Získaná data nechá zpracovat, vyhodnotit, zveřejnit a navrhne kroky,  které povedou ke zlepšení práce učitelů. Ale pozor: nebudou to doporučení nejrůznějších odborníků, budou to kroky navržené samotnými kantory, budou reflektovat jejich potřeby, nebude opět někdo „osvícený“ zvenku učitelům vykládat o super metodách a postupech. Kdepak! MŠMT si vyslechne samotné kantory, oni sami vědí, co potřebují, co je ve škole možné a co je utopie, jakkoliv krásná na papíře. Dejme jim konečně prostor.

Přestat se o učitelích vyjadřovat pejorativně a posměšně
Hned a každý sám za sebe. Pakliže proti osobnosti konkrétního učitele či jeho metod máme výhrady, řešme to standardními způsoby běžnými v civilizované společnosti a komunikujme s ním a jeho nadřízenými.

Neakceptovat arogantní způsob, jakým se média a různí odborníci vyjadřují o studentech pedagogických fakult a učitelích vůbec
Známe všichni ta spojení: „...učitelé jsou slabí, učitelé se bojí, učitelé nezvládají, učitelé by měli, učitelka je diagnóza, učitelé nejsou schopní, učitelé nejsou ochotní, zastaralé metody rakousko-uherského školství, kdo umí – umí, kdo neumí – učí, kdo se nedostal jinam, jde na pedagogickou, na studiu pedagogické fakulty je nejtěžší otevřít vstupní dveře...“ To vůbec nikam nevede.

Nepožadovat, aby učitelé byli univerzálními roboty
Učitelé vesměs vystudovali pedagogickou fakultu, případně pedagogický směr konkrétního oboru. Každý z nich je kromě učitele také vychovatel, psycholog, trochu herec, někdo vzor. Nemůžeme po nich ale chtít, aby byli zároveň kromě svých aprobací ještě speciálními pedagogy, terapeuty, psychiatry, sociálními pracovníky, písaři, účetními, preventisty šikany a dalších nežádoucích jevů. To je prostor pro školské pracovníky, kteří nenesou zodpovědnost přímo za výuku, ale uplatňují svou specializaci a um pro dobrý průběh vyučování a klidné klima ve škole.

Přihlásit se k myšlence osobní zodpovědnosti
Za výchovu a vzdělání dětí jsou zodpovědní výhradně rodiče, nikoliv učitelé či „škola“ obecně.

To by pro začátek mohlo stačit. Dál diskutujme, jaké vzdělání pro své děti chceme a jak toho dosáhnout, kde stát pomoci musí a kde může. Diskutujme, proč se objevují případy fyzického napadání učitelů žáky a žáků učiteli. Domluvme se, jak pomoci učitelům, kteří se ocitli v zoufalé situaci a neumějí se bránit, neumějí (anebo nechtějí) ji řešit.

Nebojme se diskutovat o tom, jaké parametry by mohl mít nový ministr školství, který zdvihne prapor změny a získá si veřejnost na svou stranu. Ten, co žene pětileté děti zodpovědných rodičů povinně do školky, rozdává obědy zdarma a proti vůli odborné i laické veřejnost fakticky ruší praktické školy, to zjevně nebude.

Pomozme učitelům, aby se jim ve škole lépe dařilo, prospěch z toho budeme mít my všichni.

Pozn.: Vše výše napsané se samozřejmě týká jak učitelů, tak učitelek. Jakkoli držím emancipačnímu úsilí palce, genderově korektní texty a mluva mi pořád připadají těžkopádné a nevěrohodné.