Škola jako instituce děti prý segreguje, všichni jsou plni předsudků a nenávisti, nechtějí pracovat s jinakostí a nechat se jí obohacovat a navíc neumějí zaujmout všechny žáky, najmě ty, které nemotivuje ke vzdělání rodina.
První školní den. Paní učitelka čte jména všech dětí a ty jednotlivě chodí k tabuli, všem spolužákům i rodičům se představí, obdrží pamětní list a vracejí se do lavice. Jedním z prvních je Kevin Bílý. Sedí v poslední lavici, nastrojený, načesaný, krásnou novou aktovku vedle sebe a na lavici, tak jako ostatní děti, veliký kornout plný bonbónů.
Paní učitelka: „Kevin Bílý.“ Nic, ticho. Nikdo se nezvedá. „Kevin Bílý.“
„No tak jdi, šak to jsi ty, ne?“ pobízí jedna z matek svého syna. Kluk vstává, zaraženě se šourá k tabuli.
„No, tak nám řekni, jak se jmenuješ, Kevinku,“ pomáhá paní učitelka.
„Já jsem Tibor.“
„Aha, tak to teda nevím, já tady mám napsáno Kevin,“ odvětí paní učitelka, předá klučinovi pamětní list a všichni rozpačitě tleskají. Pak už to jde jako po másle, všechny děti nakráčejí k tabuli a zřetelně či kuňkavě sdělí své jméno, vyfasují pamětní list, zazubí se do fotoaparátu, potlesk, další.
Po pár dnech školy Kevinova, alias Tiborova matka odjela na několik týdnů do Velké Británie a o Kevina se zatím starala jeho babička. Ta přišla osobně za paní učitelkou s tím, že Tibor je vlastně Libor a že trvá na tom, aby se mu tak říkalo i ve škole. Takže Libor.
Po návratu z Velké Británie matka ve škole uvedla, že chlapci nechá přidat ještě druhé jméno a bude se tedy správně jmenovat Kevin Justin Bílý. Ať mu tedy ostatní říkají Kevine Justine nebo Kevine. Klučina zatím nejvíc slyší na Tibora, uvádí to jako své jméno, říká mu tak paní učitelka i děti, ale matka ani babička nejsou spokojené.
Tibor začal hned v říjnu nosit domů dvojky, občas trojku. Nejprve babička, pak i matka chodily za třídní učitelkou, proč má Kevin takové známky. „Je potřeba, aby Tibor do školy chodil, jednou týdně je málo. A bylo by dobré, aby se odpoledne doma učil. Musí dělat domácí úkoly, každý den by měl číst to, co mu červeně označím v knížce a je potřeba, aby se učil zpaměti tyhle básničky. Vždycky červeně orámuju tu básničku, kterou budu další dny zkoušet. Bez domácí přípravy to nejde, když začne doma odpoledne číst a skládat si písmenka, známky si rychle zlepší,“ nabádala je třídní. Zatím je to marné. Tibor chodí do školy zhruba obden, 2-3 dny v týdnu zůstává z „rodinných důvodů“ doma. V listopadu se k dvojkám a trojkám už přidaly i čtyřky. Zatímco ostatní děti čtou celá slova a začínají s krátkými větami, Tibor nepozná všechna písmenka a spojování do slabik mu dělá potíže. Početní operace do 5 se mu pletou, neumí používat k počítání ani prsty. Nezná barvy. Básničku se ještě nenaučil ani jednu. Sbírá jednu trojku za druhou, nemá úspěch. Jak dlouho bude trvat, než to vzdá a začne školu vnímat jako nutné zlo, nepřátelské území, pociťovat odpor a intenzivní přání z toho co nejdříve vystoupit?
Je možné, že Tibor bude mít v průběhu let na vysvědčení nedostatečné a bude proto opakovat ročník. Je také možné, že třídní rodičům navrhne konzultaci v pedagogicko-psychologické poradně. Pokud má Tibor snížený intelekt a rodiče budou souhlasit, může přejít do základní školy praktické. Rozsah i obsah učiva je tam přizpůsoben dětem, které v běžné škole neuspěly, anebo tam z důvodu sníženého intelektu a přání rodičů nastoupily rovnou do první třídy.
Pokud Tibor snížený intelekt nemá, co dál? Na škole není romský asistent. Žádný asistent. Tibor má 27 spolužáků, ani pomyšlení na individuální přístup k jakémukoliv žáku pro jednu učitelku. Rodina zatím nepřijala nutnost domácí přípravy za svou. Tibor je vlastně bez šance. Po pár měsících. Na spoustu let.
Co nepomůže?
Opakování ročníku (propadnutí) – každé dítě může propadnout za dobu školní docházky pouze 1x na každém stupni základní školy. Pokud Tibor nezvládá v první třídě učivo, protože mu nikdo nepomáhá a do školy chodí zřídka, opakováním ročníku se vůbec nic nezmění. Dál mu nebude nikdo pomáhat a dál bude chodit do školy zřídka. Navíc získá jen nálepku propadlíka a nenadšenou učitelku v novém prvním ročníku, které do třídy spadne „problémové“ dítě.
Co by pomohlo?
1. Školní doučování pro děti (v tuto chvíli se systémově neděje)
Ráno od 7 hodin či odpoledne od 13 hodin zhruba 1 - 2 vyučovací hodiny. Maximálně 10 žáků na jednu učitelku, jinou, než třídní. Žáci by v podstatně menším počtu v klidu zopakovali probrané učivo, spousta času na procvičování. Napsali by domácí úkoly, naučili se básničky, čtení, psaní, skládání. Třídní by s paní učitelkou úzce spolupracovala, domlouvaly by, co je s kterým dítětem třeba probrat a jak se které dítě projevuje v hodinách a jak při doučování.
Krásně vybavené, světlé, prostorné a vytápěné třídy slouží svému účelu pár hodin denně (na prvním stupni 4 – 6), to je velmi neekonomické. Pokud by se škola stala přátelským centrem pro děti, mohou v ní odpoledne probíhat kroužky, doučování, zájmové skupiny. Celá budova se může využívat podstatnou část dne, utichat až v podvečerních hodinách.
Doučování důrazně doporučováno dětem, které třídní vytipuje. Kdo nechce, anebo dochází velmi nepravidelně či vynaložená námaha neodpovídá školním výsledkům, dostane doporučení k přestupu do ZŠ praktické.
2. Školní doučování pro rodiče (v tuto chvíli se systémově neděje, někde tuto formu zařazují neziskové organizace)
Jednou za měsíc odpoledne pro rodiče žáků z doučování, rodiče se učí, jak se s dítětem doma učit. Plus se samozřejmě kdykoliv mohou zúčastnit doučování svého dítěte a sledovat, co je s ním zapotřebí dělat a jakým způsobem.
3. Individuální doučování (na mnoha místech dobře funguje)
Neziskové organizace zajišťují v některých obcích dobrovolníky, kteří s dětmi pracují a pomáhají jim s přípravou do školy. Anebo si rodiče mohou sami zkusit sehnat někoho, kdo převezme aktivitu a jejich dítě jednou či několikrát týdně doučí, co je potřeba a připraví je na další školní úkoly.
4. Osvětová kampaň (zatím se neděje)
MŠMT ve spolupráci s obvodními lékaři, oddělením péče o dítě, odborem školství a neziskovými organizacemi tiskne letáky, pořádá besedy, semináře, přednášky o důležitosti vzdělání, pravidelné domácí přípravě, úloze předškolního vzdělávání i s příklady dobré praxe. Apeluje na rodiče školních dětí, aby je posílali do školy pravidelně a zajímali se o jejich školní úspěchy a neúspěchy. Vyrobí televizní spot, který bude vysílaný především v dopoledních hodinách na všech TV kanálech. (Je vaše dítě právě teď ve škole? Musí být! Pokud není, ihned je tam doveďte.)
5. Doprovodný asistent (zatím není systémově ustanoven)
Pokud dítě nepřijde bez omluvy do školy, zaměstnanec školy telefonuje jeho rodičům či přímo zajde (zajede) pro dítě do rodiny a doprovodí jej do školy. Tato služba je samozřejmě zpoplatněna a cena je za každý další doprovod do školy vyšší.
6. Přeřazení dítěte do základní školy praktické (dříve časté, dnes zřetelně méně využívané)
Pokud dítě přesto selhává a ve škole se trápí, doporučí třídní přeřazení do ZŠ praktické. Rodiče doporučení pochopitelně nemusejí akceptovat.
Všechny tyto návrhy mají samozřejmě i své odvrácené strany (financování, vypracování metodiky doučování a způsobu komunikace učitelů, ověřování efektivity ad.) hodné diskuse. Podpůrná opatření typu pedagogický asistent, individuální vzdělávací plán atp. a celý koncept inkluzivního vzdělávání nepovažuji v rozporu se stávajícím trendem za pozitivní řešení. Mám vůči němu velké výhrady, které se pokusím shrnout v následujícím blogu.
Pozn. Tiborova další školní cesta nám zůstává v tuto chvíli utajená, neboť krátce po Vánocích s ním jeho matka přesídlila do Velké Británie a s kmenovou školou v ČR zatím přerušila veškeré kontakty.
