Pomáhejte, až když vás budou na kolenou prosit

Proč je tolik programů na pomoc potřebným, proč v nich pracuje tolik kompetentních lidí, proč se vede léta tak bouřlivá a tak potřebná diskuse o inkluzivním vzdělání – a přitom jsou výsledky všeho snažení tak nepatrné.

„Pomáhejte, až když vás budou na kolenou prosit, ani o minutu dřív“ děl Jiří Heller, jeden z vedoucích sebezkušenostního psychoterapeutického výcviku. Kruťas jeden chladnej, cynik vyhořelej, říkala jsem si plná elánu a nadšení z práce v pomáhající profesi. On je někdo, chudák, v úzkých, osud na něj sesílá ránu za ranou, neví kudy kam a já budu čekat, až začne prosit, i když mám sílu, víru, vzdělání a zázemí profesionální organizace k tomu, abych mu z bryndy pomohla. A taky mesiášský komplex, aneb kdo pomůže, když ne já a kdy, když ne teď? Ehm, ehm.

Profesor Heller léta pracuje s ženami závislými na alkoholu a práci v pomáhající profesi zná prakticky i teoreticky na nejvyšší úrovni. Věděl dobře, k čemu nás nabádá a věděl taky, že tomu v začátcích kariéry nebudeme rozumět. Až později, s životními zkušenostmi. Až cestou nezdarů, zklamaných nadějí, zmarněné investice sil a času došli mnozí z nás k závěru, že nemá absolutně žádný smysl pomáhat tomu, kdo o pomoc nestojí. Tomu, kdo BY pomoc uvítal, KDYBY byla splněna řada podmínek zhusta nesplnitelných (kdyby se ke mně Máňa vrátila, kdyby se na mě ostatní nekoukali skrz prsty, kdyby mi výplatu dávali každý den, kdybych se nezadlužil, kdybych měl lepší bydlení atp.).

A druhá lekce z pomáhající profese: Nemá smysl pomáhat tomu, kdo si je vědom svého nároku (práva) na pomoc: Vy mi musíte pomoct, to je vaše povinnost. Já na to mám nárok a vy jste tu od toho, abyste to pro mě zařídili. Berete na nás peníze, tak nám musíte pomáhat. Popř. Já si budu stěžovat. Nebo ještě lépe: Počkej, já si tě najdu.

Kdo se rozhoupe a vytrvá, i když řešení přicházejí postupně a pomalu, pak má velkou naději najít svou „cestu ven“. Tenhle člověk je pokorný a motivovaný, ví, co chce a proč, stává se tak zodpovědným za své činy i osud. Tomu stačí ukázat cestu a stát při něm, když docházejí síly, povzbuzovat ho a dodávat víru.

Pokud ale někdo vplul do role věčného stěžovatele a přeborníka v disciplíně „proč to nejde“, anebo je lhostejný a pasivní a zcela rezignoval na pokusy o zlepšení svého stavu, anebo mu prostě tento, pro většinu společnosti nepochopitelný, stav vyhovuje, každá snaha marná.  Nehne se ani o píď, i když se u něj střídají pomocníci takřka andělští, kteří ovládají všechny finesy své profese. Jsou vzdělaní, motivovaní, supervidovaní, zkušení. Přesto se s klientem neposunou dál, když on sám nechce.

A tak je to i ve škole. Mohou tady být propracované programy školy pro všechny, stohy teoretických pojednání, proč je pro společnost výhodné vzdělávat (a vychovávat) všechny děti pospolu. Mohou se velkoměstští intelektuálové z myšlenkového ghettíčka svých vzdělaných kolegů a známých pohoršovat nad praxí směřování dětí z málo podnětného prostředí do zvláštních, resp. praktických škol. Mohou se učitelé i pracovníci z pomáhajících organizací přetrhnout, aby tyto děti udrželi na běžných školách a vyrovnali jejich hendikep. Rodiče těchto dětí si mohou stěžovat ve Štrasburku na nespravedlnost v České republice..... A nic se nezmění. Dokud totiž nezačnou rodiče důsledně a nekompromisně posílat své děti do školy, dokud nepochopí, že se s nimi doma musí učit a pomáhat jim s úkoly (anebo pro ně sehnat pomoc), dokud své děti nebudou motivovat ke studiu a dokud stát nebude schopen školní docházku účinně vymáhat...jakákoliv snaha ostatních je marnost nad marnost. Jakékoliv obtíže jsou překážkami na cestě k cíli, zdolatelné překážky. Kdo chce, hledá způsoby - kdo nechce, hledá důvody. A smutné je, když v nacházení důvodů a hledání viníků podporují své klienty ti, kteří jim měli původně pomáhat z bryndy ven.