Jsem zastáncem vstupu Turecka do Evropské unie, neboť to urychlí její rozpad. Ze stejného důvodu vlastníci Evropské unie, to je Německo a Franicie, již desítky let brání Turecku vstoupit, ačkolu mu to slíbili.

pane Orlíku - žiji v Německu již desítky let a tak si myslím, že se zde snad trochu vyznám. Můžete mi prosím sdělit, kým a kdy se Německo přimlouvalo za přijetí Turecka do EU.

Děkuji předem

ode mě, za tuto zřejmě úmyslnou a klamnou informaci máte mínus-karmu. Bohužel to technicky nejde, tak alespoň takhle symbolicky!

                                              "       minus      "

Hlava XXII. v Gaze aneb jak Izrael vždy skončí jako nejlepší přítel Hamásu

Pohled izraelského novináře na vztahy mezi Izraelem a Hamásem v širším historickém a politickém kontextu

V přírodě existují tři hlavní typy symbiózy: mutualismus, ve kterém mají obě strany prospěch; komensalismus, v němž jedna strana získá výhodu a druhá není poškozena; a parazitismus, ve kterém se jedna strana živí na úkor strany druhé. V neklidných, agresivních, ale přesto symbiotických vztazích mezi Izraelem a Hamásem byly pozorovány všechny tři typy.

Byl to Izrael, který dovolil šejchu Ahmadu Jásínovi sjednotit a povzbudit samostatné větve Muslimského bratrstva na Západním břehu a v Gaze v době po Šestidenní válce. Byl to Izrael, který viděl v Jásínovi v sedmdesátých letech neškodného duchovního vůdce a nechal ho vytvořit náboženské, sociální a organizační základy jako protiváhu k sekulárnímu nacionalismu OOP. Byl to tehdejší ministr obrany Jicchak Rabin, který se nejen setkal s představiteli Hamásu, ale také „přehlédl“ jeho formální založení, několik dní po vypuknutí první intifády, kdy se Izrael domníval, že by to mohlo rozdělit znepřátelené palestinské frakce, které by pak mohl ovládnout.

A Izrael byl stejně tak efektivní při podpoře Hamásu, i když se ho zároveň snažil zničit. Byla to Rabinova deportace 415 členů Hamásu v roce 1992 do jižního Libanonu, která sjednotila vedení tohoto hnutí, přinesla mu mezinárodní pozornost a dostala ho do přímého vlivu džihádistického mučednictví Hizballáhu, jenž se stal jeho sebevražednou značkou. Byl to zpackaný pokus o atentát Mossadu v Ammánu v roce 1997, který katapultoval Chálida Mišála na palestinské výsluní a umožnil návrat Jásína do Gazy jako hrdiny. A bylo to rozhodnutí Ariela Šarona, nekonzultovat opuštění pásma Gazy v roce 2005 s OOP, což umožnilo Hamásu vyhrát volby v roce 2006 – pod laskavým patronátem George W. Bushe – aby následně vše zase vzalo násilný konec.

A vztahy nikdy nebyly jednoduché či jednostranné. Šimon Peres schválil v roce 1996 atentát na "inženýra" Jahjá Abú Ajjáše, který zahájil další vlnu smrtících sebevražedných útoků Hamásu, jež připravily pozoruhodné vítězství Benjamina Netanjahua ve volbách v květnu 1996. Netanjahu pak následně svedl dohody z Osla na scestí a znepřátelil si palestinské veřejné mínění, čímž posílil Hamás v klíčovém okamžiku vztahu s jeho novým úhlavním arcinepřítelem, Palestinskou samosprávou.

Totéž lze říci o operaci „Letní deště“, kterou Izrael zahájil v roce 2006 ve snaze najít uneseného vojáka Gilada Šalita. Ta ve skutečnosti dosáhla opačného efektu: Zvýšila cenu za jeho propuštění a upevnila pozici Hamásu v tomto procesu. Ze stejného důvodu výměna Šalita v říjnu 2011 za 1027 palestinských vězňů přinesla nejen převrat Hamásu a ztrátu tváře Fatahu, ale byla také přínosem pro Netanjahua: Jeho popularita stoupala, zatímco protesty proti jeho sociální politice ustoupily ve vědomí veřejnosti do pozadí.

Zdá se, že (současná) operace „Ochranné ostří“ sleduje přesně ten stejný vzor. Před únosem tří mladíků blízko Hebronu byl Hamás na historickém minimu popularity, ostrakizovaný a izolovaný v důsledku změn v Egyptě a občanské války v Sýrii. Podobně jako podpis Dohody z Osla zachránil svého času OOP od ostrakizace za podporu Iráku ve válce v Perském zálivu v roce 1991, masivní izraelská reakce na únos a sprchu raket odpalovaných ne-hamásnickými radikály navrátila dnes Hamás do středu pozornosti, ze kterého byl teprve nedávno vypuzen. Izraelské bombové nálety na Gazu a oběti mezi civilním obyvatelstvem upevnily Hamás opět jako „hlavní pilíř odporu proti sionistickému zlu“ a daly mu skvělou šanci hrát tvrdou hru v dalším úsilí amerického ministra zahraničí Johna Kerryho zprostředkovat příměří.

Myslím, že je třeba rozlišovat taktické prohlášení od strategického cíle. Hegemonem EU je Německo a Francie. To si někdo myslí, že tyto státy připustí, aby EU vládlo Turecko s Ukrajinou? Turecko ani Ukrajina nemají minimálně 50let šanci stát se členem EU. A obávám se, že za 50let bude pouze několik vzdělaných historiků vědět, co to EU bylo.

Vy se obáváte, já v to doufám.