Před 51 lety připravovali Arabové genocidu Židů

Dnes je tomu 51 let od Šestidenní války v červnu 1967. Arabské státy se připravovaly na zničení židovského státu. Světová veřejnost jen přihlížela, jako v době nacismu, kdy si Němci dělali, co chtěli. A přece byl v tom velký rozdíl. Kdo se Židů za války zastal, riskoval smrt také. Na jaře 1967 tomu bylo jinak.

Když egyptský vůdce Gamal Nasser nařídil mírovým silám OSN opustit Sinaj a uzavřel Tiranskou úžinu pro izraelské lodě, svět neprotestoval. OSN Nasserově žádosti lajdácky vyhověla. Egyptská armáda se přesouvala stále blíže k izraelské hranici a svět nereagoval. Rada bezpečnosti OSN nebyla svolána.

Přitom arabská propaganda jela od podzimu 1966 až do 4. Června 1967 na plné obrátky. Arabské země „oznamovaly“ celému světu svůj záměr:

• „Nepřijímáme žádnou koexistenci s Izraelem, už nejde o uzavření míru mezi arabskými státy a Izraelem, pokračuje válka s Izraelem z roku 1948“. (Gamal Nasser, 28. května 1967)
• „Jsme připraveni na konfrontaci s Izraelem“. (Nasser, 2. června 1967)
• „Zničíme Izrael i s jeho obyvateli… a přeživší deportujeme“. (Ahmed Šukajrí, předseda OOP na pátečním kázání 1. června v Jeruzalémě)

Na utahující smyčku okolo země reagovali izraelští politici různě. Premiér a zároveň ministr obrany Levi Eškol, sám nevoják, prosazoval politická jednání před vojenskou akcí. Izraelská veřejnost lépe vyhodnotila hrozící nebezpečí a přinutila Eškola postoupit post ministra obrany Moše Dajanovi, který prohlásil: „„Jestliže Arabové zaútočí jako první, tak nám pomáhej Bůh“. Náčelník štábu Jicchak Rabin se nervově zhroutil a byl dočasně neupotřebitelný.

Výsledek Šestidenní války

Arabský několikerý pokus o „vyřešení židovské otázky“ se nezdařil. Utrpěli ponižující porážku. Územní zisk Izraele v obranné válce je, nepochopitelně, dodnes předmětem mezinárodního sporu. Ziskem se rozumí obsazení Sinaje, Gazy, Golan, východního Jeruzaléma, Judeje a Samaří. Z daného území patřila suverénnímu státu jen egyptská Sinaj a syrské Golanské výšiny. Po uzavření mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem v březnu 1979 vrátil Izrael Sinaj Egyptu.

Sýrie mírovou smlouvu odmítla, proto Izrael Golany v zájmu bezpečnosti anektoval.

Otázkou zůstává, komu by měl Izrael vrátit území Gazy, Judeje a Samaří.

Posledním právním dokumentem o tomto území byl Britský mandát, neboli Mandát pro Palestinu, vypracovaný vítězi I. světové války v San Remo (duben 1920). V Palestině měl vzniknout židovský stát na obou březích Jordánu. Mandát potvrdilo v červenci 1922 jednomyslně všech 51 států Ligy národů, předchůdkyně současné OSN (OSN se v roce 1945 zavázala plnit všechny závazky Ligy národů).

Později Britové podle čl. 25 Mandátu oddělili v roce 1922 východní břeh Jordánu pro emíra Abdullaha (dnešní Jordánsko), což dodatečně Liga národů schválila. Židovskému národu pak zůstal podle mezinárodního práva, jímž se Mandát pro Palestinu stal, „jen“ celý západní břeh Jordánu.

Jak známo, po přepadení nově vzniklého Státu Izrael v květnu 1948, okupoval Egypt Gazu a Jordánsko okupovalo území Judeje a Samaří (dnes tzv. Západní břeh).

Okupanty podle mezinárodního práva byly do skončení Šestidenní války par excellence Egypt a Jordánsko! Tyto arabské země totiž obsadily území, určené Mandátem pro Palestinu židovskému národu. Avšak často narušitelé práva vydávají za právo svou vůli.

V roce 1945 nahradila Ligu národů dnešní Organizace spojených národů, která v článku 80 své Charty potvrdila právní závazky Ligy národů k Palestině. Na platnosti Mandátu nic nemění ani fakt, že Velká Británie vrátila své pověření (=Mandát) zpět OSN. Doporučení VS OSN z 29. 11. 1947 o rozdělení Palestiny na stát židovský a na stát arabský (rezoluce č. 181) rovněž nemůže nic změnit na faktu, že celé území Judeje a Samaří náleží podle práva Izraeli.

OSN nedisponovala právem změnit právní statut Mandátu a Arabové rezoluci č. 181 odmítli.

Jordánsko a OOP

Jak už bylo uvedeno, okupace Judeje a Samaří Jordánskem v roce 1948 byla porušením mezinárodního práva. Izrael nelze označovat okupantem, poněvadž získal v obranné válce nazpět Jordánskem okupované území, přidělené židovskému národu mezinárodním společenstvím.

Antisemité dodnes trvají na označení Izraele za okupanta, přestože obsadil v červnu 1967 území, nepatřící žádnému suverénnímu státu! A právě to definice „okupace“ vyžaduje. Antisemité dál žvaní o porušování Ženevské konvence, která byla vypracována na základě zkušeností s nacistickým Německem, okupující suverénní státy. Izrael tuto smlouvu nemůže neporušovat z těchto důvodů:

• v obranné Šestidenní válce obsadil území, které vítězné mocnosti určily výhradně pro židovský národ;
• v červnu 1967 toto území nepatřilo žádnému suverénnímu státu, poněvadž jordánská okupace území byla porušením mezinárodního práva;
• Izrael neprovádí organizovaný transport svých občanů na území Judeje a Samaří a jeho soudy občas nařizují likvidaci židovských komunit;

Většina obyvatel Jordánska si říká Palestinci a mají jordánské občanství i pasy. Jsou radikálnější, než členové královské rodiny a jordánská armáda. Jordánsko uzavřelo s Izraelem mírovou smlouvu a současné vztahy obou zemí jsou velmi dobré. Vytvoření státu Palestina u jordánské hranice by znamenalo přímé ohrožení jordánského království. Arabové z autonomie by neváhali opakovat pokus o převrat ze září 1970.

V roce 1988 se Jordánsko oficiálně zřeklo všech nároků na své bývalé okupované území v Judeji a Samaří a zcela nesmyslně převedlo eventuální územní nárok na teroristickou Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP). Byl to jen zoufalý politický trik bez právního základu, nebylo to ratifikováno jordánským parlamentem a podle ústavních zvyklostí to je dnes jen neplatná deklarace.

Je reálné požadovat po Izraeli na „hranici“ před 5. červen 1967? 

Taková hranice je často označována jako „zelená linie, přestože se o žádnou oficiální hranici nejde. Ona zelená linie byla zelenou tužkou na mapě označena „linie příměří“, oddělující v roce 1949 armády Egypta, Libanonu, Jordánska a Sýrie od armády izraelské. Dokud měly arabské armády převahu, nikdo po příměří nevolal. Jakmile se situace na bojišti obrátila ve prospěch Izraele, začali Arabové vyzývat k příměří a svět to akceptoval. Izrael byl donucen uzavřít s arabskými sousedy příměří. Obklíčené egyptské armádě nedaleko Gazy Izrael povolil návrat do Egypta. Egypt se za to „odvděčil“ v roce 1967 dalším pokusem Izrael zničit. Je nutno zdůraznit, že zelená linie nestanovila žádné oficiální hranice. Ty se měly dojednat později, ale nikdy k tomu už nedošlo.

Známá rezoluce RB OSN č. 242 z roku 1967 nevyzývá Izrael k návratu za zelenou linii. Naopak uznává potřebu Izraele existovat v bezpečných hranicích. Rezoluce se nezmiňuje o „palestinském národě ani o „palestinském státě“. Hovořit o nějaké hranici pro „palestinský stát“ je po právní stránce holý nesmysl.

Co je Uti Possidetis Juris

Tato doktrína mezinárodního práva konstatuje, že se u nově vznikajících států předpokládá, že „zdědí“ své státní hranice, nabyté před vznikem své nezávislosti. Doktrína byla použita při vzniku nových samostatných států po rozpadu Sovětského svazu, po rozpadu Jugoslávie, při vyřešení sporu mezi Rwandou a Burundi nebo ve sporu mezi Kamerunem a Togem. Tatáž právní doktrína platila pro Britský Mandát pro Mezopotámii k určení hranic mezi Irákem a Kuvajtem. Neexistuje jediný důvod, proč by neměla platit pro Britský Mandát pro Palestinu, podle něhož platí pro Izrael za východní hranici mezi Jordánskem a Izraelem řeka Jordán. Z uvedeného plyne, že celé území Judeje a Samaří, přejmenované arabskou propagandou na Západní břeh, aby se, po vzoru Římanů, vymazala jakákoli památka na Judeu, náleží podle práva Státu Izrael.

Něco málo k Dohodám z Oslo

Podle Dohod z Oslo bylo území Judeje a Samaří rozděleno na správní celky A, B a C. Území v A je cele spravováno vedením arabské autonomie. Jsou to zejména města s největší koncentrací arabského obyvatelstva: Dženín, Tulkarm, Nablus, Jericho, Ramallah, Betlém a Hebron. V území B je tomu podobně, jen na bezpečnost dohlíží Izrael. Území C je cele pod izraelskou správou a hlavně tam vznikají židovské komunity, hanlivě označovány jako „osady“. Budoucnost židovských komunit se podle Dohod z Oslo měla vyřešit v mírových jednáních, která, jak známo, neprobíhají. O eventuálním státě Palestina na území Judeje a Samaří se Dohody nezmiňují.