Toho orientalistu lze expertem nazvat, alespoň ve smyslu definice:

Jaký je rozdíl mezi expertem a specialistou? - Expert ví ho**o o všem, zatímco specialista ví všechno o ho**u.

Byl podle autora příspěvku Albert Einstein antisemita pokud odsoudil činy Izraele cituji: Spojeným královstvím byl Irgun považován za teroristickou organizaci, a po masakru ve vesnici Dejr Jásin řada světových osobností (např. A. Einstein) označilo Irgun za organizaci fašistickou.

Představte si, že se k nám do pohraničí začnou navracet sudetští Němci do země svých předků /od dob Přemysla Otakara/ a oproti rozhodnutí OSN zaberou navíc 20% území pomocí teroru ve stylu masakru Irgunu, kdy vyženou 800 tisíc zdejších usedlíků do utečeneckých táborů, kde budou po generace vyrůstat naši potomci. V roce 1948 byli židé menšinou. Neřešitelnost aktuální situace v oblasti Kanaánu dokládá například otázka Jeruzaléma, který nebyl původně ani židovským městem, ani muslimským a ani křesťanským, ale městem Jebúsejským, které vojensky postupně okupovaly stoupenci tří výše zmíněných náboženství. Holt se budou muset současní okupanti Jeruzaléma, na nějž nemají přednostní nárok stoupenci ani jednoho ze zmíněných světonázorů mezi sebou domluvit nebo se zde budou vyvražďovat vzájemně do skonání světa, k čemuž jen tak pro zajímavost údajně má dojít po vybudování Třetího chrámu, což naštěstí je pouze legenda

"experti" dnes nejsou odborníci na danou problematiku, ale jsou to experti na okecávání.

Ano, jste toho zářným příkladem. K tématu nic?

Hlava XXII. v Gaze aneb jak Izrael vždy skončí jako nejlepší přítel Hamásu

Pohled izraelského novináře na vztahy mezi Izraelem a Hamásem v širším historickém a politickém kontextu. 

V přírodě existují tři hlavní typy symbiózy: mutualismus, ve kterém mají obě strany prospěch; komensalismus, v němž jedna strana získá výhodu a druhá není poškozena; a parazitismus, ve kterém se jedna strana živí na úkor strany druhé. V neklidných, agresivních, ale přesto symbiotických vztazích mezi Izraelem a Hamásem byly pozorovány všechny tři typy.

Byl to Izrael, který dovolil šejchu Ahmadu Jásínovi sjednotit a povzbudit samostatné větve Muslimského bratrstva na Západním břehu a v Gaze v době po Šestidenní válce. Byl to Izrael, který viděl v Jásínovi v sedmdesátých letech neškodného duchovního vůdce a nechal ho vytvořit náboženské, sociální a organizační základy jako protiváhu k sekulárnímu nacionalismu OOP. Byl to tehdejší ministr obrany Jicchak Rabin, který se nejen setkal s představiteli Hamásu, ale také „přehlédl“ jeho formální založení, několik dní po vypuknutí první intifády, kdy se Izrael domníval, že by to mohlo rozdělit znepřátelené palestinské frakce, které by pak mohl ovládnout.

reklama

A Izrael byl stejně tak efektivní při podpoře Hamásu, i když se ho zároveň snažil zničit. Byla to Rabinova deportace 415 členů Hamásu v roce 1992 do jižního Libanonu, která sjednotila vedení tohoto hnutí, přinesla mu mezinárodní pozornost a dostala ho do přímého vlivu džihádistického mučednictví Hizballáhu, jenž se stal jeho sebevražednou značkou. Byl to zpackaný pokus o atentát Mossadu v Ammánu v roce 1997, který katapultoval Chálida Mišála na palestinské výsluní a umožnil návrat Jásína do Gazy jako hrdiny. A bylo to rozhodnutí Ariela Šarona, nekonzultovat opuštění pásma Gazy v roce 2005 s OOP, což umožnilo Hamásu vyhrát volby v roce 2006 – pod laskavým patronátem George W. Bushe – aby následně vše zase vzalo násilný konec.

A vztahy nikdy nebyly jednoduché či jednostranné. Šimon Peres schválil v roce 1996 atentát na "inženýra" Jahjá Abú Ajjáše, který zahájil další vlnu smrtících sebevražedných útoků Hamásu, jež připravily pozoruhodné vítězství Benjamina Netanjahua ve volbách v květnu 1996. Netanjahu pak následně svedl dohody z Osla na scestí a znepřátelil si palestinské veřejné mínění, čímž posílil Hamás v klíčovém okamžiku vztahu s jeho novým úhlavním arcinepřítelem, Palestinskou samosprávou.

Totéž lze říci o operaci „Letní deště“, kterou Izrael zahájil v roce 2006 ve snaze najít uneseného vojáka Gilada Šalita. Ta ve skutečnosti dosáhla opačného efektu: Zvýšila cenu za jeho propuštění a upevnila pozici Hamásu v tomto procesu. Ze stejného důvodu výměna Šalita v říjnu 2011 za 1027 palestinských vězňů přinesla nejen převrat Hamásu a ztrátu tváře Fatahu, ale byla také přínosem pro Netanjahua: Jeho popularita stoupala, zatímco protesty proti jeho sociální politice ustoupily ve vědomí veřejnosti do pozadí.

Zdá se, že (současná) operace „Ochranné ostří“ sleduje přesně ten stejný vzor. Před únosem tří mladíků blízko Hebronu byl Hamás na historickém minimu popularity, ostrakizovaný a izolovaný v důsledku změn v Egyptě a občanské války v Sýrii. Podobně jako podpis Dohody z Osla zachránil svého času OOP od ostrakizace za podporu Iráku ve válce v Perském zálivu v roce 1991, masivní izraelská reakce na únos a sprchu raket odpalovaných ne-hamásnickými radikály navrátila dnes Hamás do středu pozornosti, ze kterého byl teprve nedávno vypuzen. Izraelské bombové nálety na Gazu a oběti mezi civilním obyvatelstvem upevnily Hamás opět jako „hlavní pilíř odporu proti sionistickému zlu“ a daly mu skvělou šanci hrát tvrdou hru v dalším úsilí amerického ministra zahraničí Johna Kerryho zprostředkovat příměří.

Za sebe musím říct, že moje sympatie byly, jsou a budou na straně Izraele.

Podotýkám, že jsem ateista, neboli mé vyznání v tom nehraje roli.