Bajka o sově

Zadání bylo jasné - vytvořit bajku. Jak se povedla, je na vašem posouzení...

Byl jednou jeden les, kde se všechna zvířátka v rámci možností kamarádila. Měli dokonce něco jako Lesní úřad (LeU), kde byla zvířaty volena lesní rada. Srnec s největším parožím zde zastával sociální odbor, liška byla tajemníkem, černá svině pak odbor diskriminace. Starostou byla sova.

            Ta v našem příběhu také hraje hlavní roli. Každý měsíc přispívá do místního zpravodaje (o roznášku do všech kutlochů, brlohů, hnízd i jiných bydlišť se starají kukačky), komentuje aktuální události, zastupuje celé LeU na vyšších místech. Co se literaturních prací týče, nemá sova s ničím větších potíží... Jak to tak už ale v životě bývá, stalo se, co se stát nemělo. Milá sova byla zastupitelstvem vyzvána k sepsání bajky (literární útvar, kde místo zvířat vystupují lidé a kde se ukazuje na lidech, jaké mají zvířata neřesti a špatné vlastnosti celkově) a sama nejlépe věděla, že jí tato práce nebude po chuti.

            Leč termín vydání nového lesního zpravodaje se neúprosně blížil a sova byla čím dál zoufalejší. Houkala dlouho do nocí, měla hrozné sny, ve kterých se hrozila toho, že napíše paskvil – až tu jednou měla všeho tak akorát a začala psát bajku, ve které mínila vylíčit na člověku vlastní nechuť k psaní něčeho pro ni tak bytostně nestravitelného, jako je bajka. V bajce pak vystupoval coby hlavní hrdina mladý student gymnázia, který má podobné vlastnosti jako sova a také dostane za úkol psát bajku.

            Sova vše do uzávěrky stihla, bajka byla kladně přijata zvířecí veřejností a v měsíci červnu si tak mohou obyvatele lesa přečíst, co nového přes počáteční nechuť sova napsala.