Zůstat sám? Proč ženy panikaří a muži mizí.

Ženy se samoty bojí, muži ji vítají – alespoň na oko. Proč jedna strana panikaří a druhá mizí? A co kdybychom si se samotou zkusili prostě jen… promluvit?

Říká se, že samota bolí. Ale kdo přesně to říká? Ženy. A často.
Muži většinou mlčí. A když už mluví, tak spíš v duchu:
„Konečně trochu klidu.“
„Nikdo mě nepeskuje.“
„Mám si sám po sobě utřít stůl? A co jako – budu si k sobě i mluvit?“
Ano, je to trochu stereotypní. A ano, výjimky existují – ty si teď dají kávu a článek si dočtou jen jako ironické zrcadlo společnosti. Ale pro ty ostatní tu máme malé zamyšlení o tom, proč samota není pro každého to samé.
Mužská samota: sen o tichu a svobodě (než přijde víkend)
Muži mají často hluboko zakořeněné přesvědčení, že samota je výsostným právem dospělého chlapa.
Takové to:
„Všechno zvládnu sám.“
„Nezávislost je moje druhé jméno.“
„Nepotřebuju vztah, potřebuju garáž a klid.“
Až do chvíle, než se o víkendu rozhlédnou po bytě, kde je ticho tak hluboké, že uslyší vlastní nervozitu. A tak se ozvou nějaké té „kamarádce“, kterou už půl roku nenavštívili – vlastně ani nenapsali. Jen tak. Na kafe. Na kus řeči. Na ověření, že nejsou úplně ztracení.
Mužská samota tedy není absence ženy. Je to iluze svobody, která se občas rozplyne u dřezu s neumytými hrnci nebo při chřipce bez zázvoru.
Ženská samota: noční můra plná mlčení
Žena bez partnera? Věc, která by před padesáti lety byla považována za neštěstí, dnes za svobodu… ale v reálu?
„Nechci být sama.“ „I blbý chlap je lepší než žádný.“
Neříkají to nahlas. Ale říkají to činy. Tím, že zůstávají ve vztazích, kde se necítí milované, respektované ani slyšené.
Jen aby nebyly samy. Jen aby měly pro koho vařit, komu psát, že „jsi dneska nějak zamlklej“, a s kým jít na oslavu, aby to nevypadalo, že… že o ně nikdo nestojí.
A to je ten vnitřní paradox. Žena nechce být sama, protože jí samota zní jako zamítnutí. Jako že není dost dobrá. Zatímco muž samotu často vítá, protože konečně nemusí být dost dobrý.
Když ona říká: „Proč pořád utíká?“ a on říká: „Když jsem tak strašný, proč neodejde?“
Tady vzniká ten velký komunikační kolaps. Ona nerozumí, proč on utíká od tepla, vztahu, jistoty. On nerozumí, proč ona zůstává v něčem, co jí evidentně nevyhovuje. A obě strany mají pocit, že ta druhá je mimo.
Ale nikdo není mimo. Jen jinak naprogramovaný. On – aby přežil sám se sebou. Ona – aby přežila díky propojení. A pak se potkají. A vznikne vztah. A místo spojení nastane… zmatení.
Samota není nepřítel. Jen jsme si s ní zapomněli popovídat
Možná bychom měli samotu přestat chápat jako trest. A začít ji vnímat jako rozmluvu se sebou. Jenže jak má někdo vést dialog se sebou, když se celý život učil, jak být zajímavý pro někoho jiného?
Ženy často utíkají k druhým, protože samota jim připomíná, že nejsou chtěné.
Muži utíkají od druhých, protože vztahy jim připomínají, že nejsou dokonalí.
A tak se střídají v tom, kdo zrovna zdrhá. A kdo zrovna drží dveře otevřené, aby aspoň někdo přišel.
A co kdybychom to zkusili jinak? Co kdyby žena zkusila být chvíli sama bez paniky, že je něco špatně? A co kdyby muž zkusil být chvíli s někým bez úniku do garáže?
Možná bychom přestali říkat:
„Zase mě opustil.“
„Zase mě dusí.“
A začali říkat:
„Chápu ho.“
„Chápu ji.“
Protože samota není problém. Problém je, když jí nerozumíme.