Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi… kdo mě dnes bude soudit?

Díváme se do zrcadla, ale hledáme v něm pohled druhých. Co když ale největší změna není v tom, jak vypadáme – ale proč se na sebe vůbec díváme?

Zrcadla jsou fascinující vynález. Ne proto, že ukazují pravdu. Ale proto, že nám ukazují verzi pravdy, kterou potřebujeme vidět. A to nejlépe dřív, než ji uvidí někdo jiný.
Díváme se do zrcadla a říkáme: „Vypadám dobře?“ Ale ve skutečnosti tím myslíme:
„Vypadám dost dobře na to, aby mě někdo neshodil, nepomluvil, nezesměšnil, neignoroval nebo aspoň nesrovnával s někým lepším?“
Ano, milé děti, zrcadlo je sice před námi, ale nepatří nám. Patří publiku. Jeho ostří je totiž namířeno ne na nás, ale na jejich očekávání. A to je, řekněme si upřímně, pěkně ostře broušený diamant.
Zuby plné máku a duše plná nejistoty
Už jste někdy šli po obědě na záchod, podívali se do zrcadla a zjistili, že mezi zuby máte půl makového koláče? A co jste si pomysleli?
„No jo, měl bych si lépe čistit zuby?“
Ne.
Pomysleli jste si:
„Proboha! Kolik lidí mě takhle vidělo?!“
Tohle je přesný příklad. My se nekontrolujeme kvůli sobě. Kontrolujeme se kvůli druhým. Abychom neztratili tvář. Abychom nebyli trapní. Abychom nevypadali jako idioti. (Ač to ve skutečnosti občas jsme, ale to nechme na jindy.)
A tady někde začíná jeden velký psychologický paradox dnešní doby: Staráme se víc o to, jak působíme, než o to, jací jsme.
Zrcadlo duše? Spíš sociální skener
Dnes se už ale nezrcadlí jen obličej. Zrcadlíme duši. A nejen že ji prohlížíme – my si ji vyhodnocujeme. Hodnotíme si vlastní autenticitu, emoční zralost, karmický stav i kapacitu sebelásky.
A ne proto, že bychom chtěli být lepší pro sebe. Ale protože „to se má“. Máš být vyrovnaný. Máš být odblokovaný. Máš mít terapeutku a ideálně i koučku. Máš být emočně otevřený, ale zároveň asertivní. A hlavně – nesmíš být toxický.
Když jsme byli děti, říkali nám: „Umyj si obličej, ať nevypadáš jako šmudla.“ Dnes si říkáme: „Umyj si osobnost, ať nevypadáš jako narcis.“ A přitom jde pořád o to samé – vyhnout se společenské ostudě.
Vítejte ve společnosti vyleštěných zrcadel
Moderní svět je jako obrovské zrcadlové bludiště. Na každém rohu vidíš odraz – a netušíš, který je skutečný. Ale všichni se tváří dokonale: upravení, vyrovnaní, cílevědomí, s bílými zuby i životem bez fleků.
A tak se člověk dívá a říká si: „Proč jsem to já, kdo má na zrcadle otisknutý prst od kečupu minulosti?“ A místo, aby ho otřel a šel dál, začne se trestat za to, že není zrcadlově čistý.
Kdy naposledy jste se do zrcadla podívali kvůli sobě?
Totiž ne kvůli tomu, co by na vás řekla kolegyně, maminka, sousedka nebo nějaký ten životní guru, co si na sebe navléká konopné kimono a tvrdí, že všechno je jen energie.
Ale kvůli sobě. Jen kvůli sobě.
Zkuste si někdy stoupnout před zrcadlo a zeptat se ne:
„Co si o tom asi pomyslí ostatní?“
Ale spíš:
„Cítím se takhle dobře sám se sebou?“
Možná se budete divit, jak málo tuhle otázku pokládáme. A jak často si odpovíme „ne“, ale přesto si nic nevytáhneme z mezizubního prostoru psychiky.
Závěr? Zrcadlo není nepřítel. Nepřítelem je to, pro koho se do něj koukáme.
Možná se zkusme přestat ptát, co si o nás myslí svět – a začněme se víc ptát, co si o nás myslíme my sami. Protože ve chvíli, kdy nám zrcadlo ukáže něco nepříjemného, nemáme utíkat, malovat přes to rtěnku, ani to fotit na Instagram. Ale říct si:
„Aha. Tohle je pravda. Ne moje maska. Ne jejich očekávání. Jenom já.“
A s tím už se dá něco dělat.
A možná pak konečně začneme zrcadlo používat ne ke kontrole, ale k pochopení.