Život je tak trochu divnej multiplayer

Život jako hra ve virtuální realitě – někteří hráči nás inspirují, jiní tyranizují a někteří jsou jen „NPC“. Pozoruj pravidla, sleduj spoluhráče a bav se vývojem hry místo strachu z výsledku.

Teď se musím hned dvakrát omluvit. Těm, co hrají počítačové hry za dost nudný úvod o věcech, které tak důvěrně znají…a těm, co počítačové hry nehrají za to, že pro mne tak zásadní přirovnání jim musím nejdřív vůbec celkově vysvětlit, aby bylo jasné, o čem je řeč. 😉
Víte, nejen, že mi to tak přijde, že si to tak představuji – já jsem dokonce bytostně přesvědčený, že náš život je svým způsobem „počítačová“ hra, která je hraná ve virtuální realitě. V jednom sdíleném prostředí s téměř neomezeným pohybem a dokonce s poměrně málo obecnými pravidly ovládání, fungování a tvoření. Jakoby na společně sdíleném monitoru anebo připojeni do jednoho umělého světa s nasazenými brýlemi pro virtuální realitu…
Představuji si to dost podobně, jako jsou třeba oblíbení SIMs (hra, která simuluje takový ten rodinný život, navazování přátelství, výchovu dětí apod.) nebo nejnovější GTA (na podobném principu založená hra, ale více pro „chlapečky“, tedy volný svět + plnění určitých úkolů, questů, dobrovolných misí libovolně volitelných) a hlavně jako onen nejslavnější sandboxový Minecraft = svět z jakýchsi kostiček, kde je vše na Vaši fantazii, platí pravidla pouze jen ta nejzákladnější, jako jsou fyzikální zákony, různost možných prostředí (biomů) – převedeno do reality tedy třeba město/vesnice/les/moře apod., omezený typ (nikoli množství) kostiček a nastavená pravidla co s čím jde spojit a co z toho vznikne takzvané „craftění“ – tím myslím takové to, že ze dřeva a železa vytvoříte lopatu atd. Ostatní už je jen na Vaší fantazii.
Jediný problém je v tom, že tuhle hru hraje obrovské množství lidí naráz, tzv. multiplayer a mnohým nestačí ta základní pravidla a místo toho, aby si hru užívali a bavili se jejím hraním s ostatními, mají pocit, že jsou tak nějak nadřazení, že toho znají mnohem více, než ostatní, že jsou zkrátka lepší, než ti druzí a vytvářejí v lokálních biomech (oblastech) sféru svého pseudovlivu a často tyranizují ostatní a diktátorsky se snaží ostatní přesvědčit o jejich farizejských pravidlech, kdy jsou „papežštější, než sám papež“! Přitom je stačí často pouze pozorovat, jak tu hru hrají a bude i Vám zjevné, že to jsou pouze zakomplexovaní ubožáčci, kteří si hasí své vlastní mindráky! 😉
Na druhou stranu je ale třeba přiznat, že z toho také logicky vyplývá, že někteří lidé jsou pouze tzv. NPC nebo boti, tedy uměle generované postavičky, jejichž úkolem je bezcílně se pohybovat po mapě, nejlépe do všeho nesmyslně narážet a pokud jste už s nimi v nějaké interakci, odpovídají pouze naučeným textem pořád dokola. Konkrétní aplikace této teze nechám raději na Vás 😀
Poučení? Aplikace? Vnímej život jako počítačovou hru. Pozoruj jak to spoluhráči hrají a jak je jakoby naprogramované co se děje a jak se to děje. Velice dobře přeci víš, že zvládneš zareagovat – prostě můžeš být v klidu, pozorovat to a přirozeně reagovat…tedy nebát se, co se stane, ale těšit se, jak ta hra bude pokračovat…Jo a mimochodem, není vůbec žádná hrůza, když někdo hru úspěšně dohraje – já v tom vidím naopak důvod k radosti – a třeba se rozhodne, že piky-piky na hlavu, tuhle blbost už dál nehraju…anebo se respawne (znovuobjeví, znovuvytvoří) někdy jindy, někde jinde, nějak jinak – kdo ví 😉