Život je analogový! A kdo tvrdí opak, ten ještě neprožil výpadek wi-fi při rande naslepo

Digitální svět chce jasno a jistotu. Ale život je plný nejistot, nuancí a nelogičností. A právě v tom je jeho krása. Život je totiž pořád analogový.

Kdysi dávno, v dobách, kdy telefon ještě nehlásil, kolik máme kroků, a když jste se chtěli s někým rozejít, museli jste to říct nahlas (!), jsme žili v analogovém světě.
A představte si – ono to fungovalo. Bez aplikací, bez algoritmů, bez umělé inteligence. A hlavně bez nutnosti vše neustále vyhodnocovat v reálném čase a proměňovat na binární kód nula-jedna.
Až příliš se nám zachtělo mít jasno
Digitální svět je zázrak. Nezatracuji ho. Koneckonců právě díky němu teď čtete tenhle článek – a já nemusel jít klepat na dveře redaktora s rukopisem a v ruce lahev. Ale zároveň si všímám, že s tím, jak jsme se ponořili do digitálního světa, se z nás stali trochu digitální lidé.
Nejde jen o to, že jsme online. Jde o to, jak digitálně přemýšlíme.
Všechno má být jasné. Jednička, nebo nula. Buď to je pravda, nebo to není.
Buď mě miluje, nebo nemiluje.
Buď se mi ten člověk líbí, nebo ho „unfollownu“.
Buď je to kvalitní, nebo je to brak.
Buď se rozhodnu správně, nebo špatně.
Žádná šedá zóna. Žádné „je to složitější, než se zdá“. Digitální logika vládne!
Jenže ouha – život se neprogramuje. Ten se žije.
A on si ten život vesele dělá, co chce. Nemá binary kód. Nemá algoritmus. Nemá verzi 2.3.7. Má nálady. Změny. Proměnné, které vám zamíchají karty v momentě, kdy už jste si mysleli, že to máte spočítané.
Naplánujete si víkend – a on vám přijde život a zaťuká: „Hele, viróza.“
Zamilujete se – a on vám zašeptá: „A co kdyby ona… nebyla tak docela single?“ Rozhodnete se být pozitivní – a svět vám připomene, že „taky máš nárok být naštvanej“.
Život není nula nebo jednička. Je to celá analogová symfonie.
Pamatujete na analog?
Na kazety, kde jste museli přetáčet? Na dopisy, co přišly o dva dny pozdě, ale voněly parfémem? Na chvíle, kdy jste čekali, jestli vám holka ze třídy odpoví na vzkaz: „Chceš se mnou chodit? Ano/Ne/Možná“ – a to možná mělo svoje kouzlo!
Dnes máme v sobě zakořeněnou potřebu mít všechno hned a jistě.
Ale právě nejistota a nuance dělají život opravdovým. Analogovým. Nečernobílým.
Co když nula není chyba – ale přechodový tón?
Digitální svět nás naučil zrychlit. Ale taky zploštit. Zatímco život, ten opravdový, si občas potrpí na nejisté výrazy typu „nevím“, „možná“, „jak kdy“, „uvidíme“, „je to složité“. A tak je to správně.
Víte, co je ironie?
Že se snažíme žít co nejefektivněji – a přitom nám to hlavní stále uniká. Radost. Lítost. Vděčnost. Bolest. Láska. Smích.
To všechno neumíme změřit. Ani vyfotit. Ani spočítat. Jen prožít.
Takže?
Ano, baví mě digitální svět. Ale nechci zapomenout na ten analogový. Na svět, kde věci nemusí být jasné. Kde člověk nemusí mít názor hned. Kde vztah není swipe doprava. A kde „dobré rozhodnutí“ poznáme až zpětně, a někdy ani to ne.
Pointa? Žádná. Jen připomínka
Život je analogový. A i když máme všechny ty data, aplikace a chytré algoritmy, nejdůležitější věci v životě stejně pořád nedávají smysl. A právě proto mají smysl.
Tak si je nechte.
Nechte si své nejistoty. Své chvíle beze smyslu. Své dny, kdy se nedaří. A taky své chvíle, kdy jste nevysvětlitelně šťastní. To všechno je totiž život. A ten se prostě nedá stáhnout do složky. Ani uložit jako .zip.