Záludnosti komunikace aneb mlč a nic se ti nestane

Komunikace ve vztahu může být minovým polem, kde i drobná chyba vyústí v hádku. Jak ji zvládnout s nadhledem? Zjistěte, proč je lepší občas mlčet, proč ženy testují hranice a jak zachovat klid místo hledání pravdy.

Nečekej, že tě provedu nástrahami všedního partnerského soužití. Taková procházka by byla asi dost dlouhá i na knihu, natož na článek. Mám pro tebe ale dvě drobné rady, které ti možná trochu ulehčí život. Za prvé: pokud se s ní cítíš divně, máš pravděpodobně problém. Někdy je prostě třeba důvěřovat vlastnímu pocitu a nesnažit se to přetvářet. A za druhé: nespoléhej, že ti ženy „něco“ řeknou. Sám už mám za sebou pár vztahů a můžu říct, že komunikace – ten základní stavební kámen vztahů – je snad to největší úskalí, na jaké člověk narazí.
Teď pozor, tady přichází jedno důležité odhalení: když mají ženy pocit, že tě mají jistého, přestanou se snažit. Ano, vím, i nám se to občas stane, ale u žen je to, řekněme, občas dost promyšlené. Takže jistá dávka napětí může pro udržení jiskry fungovat. Ale pozor – všechno má svoje hranice. Ne každý to zvládne dlouhodobě, takže doporučuji opatrnost.
A teď k samotné komunikaci. Rád bych věnoval pár slov záludnostem, které v tomto ohledu zažíváme denně. Takže tady to je – zapamatuj si, že ženě nic nenamluvíš! Mají to prostě v oku, nebo spíš v uchu. Jakmile slyší, že to, co říkáš, nějak nesedí, hned to poznají. Žijí v tom už odmala. Všimni si, jak se třeba dcery dokážou hádat s matkami a jsou k tomu vlastně trochu podvědomě vedeny. Synům se většinou dostane rychlého umlčení ve stylu „protože jsem to řekla“.
Mimochodem, průměrný chlap vlastně ani moc neposlouchá, co žena říká. A neměj kvůli tomu výčitky, to je celkem normální jev. Osobně mě baví si povídat, ale ženy mají automaticky pocit, že my všichni sedíme a sledujeme každé jejich slovo s nadšením. Ne. Zkrátka ne. Chápou to jako samozřejmost, že je posloucháme, ale když bychom my začali chrlit komplimenty, tak nějak to u nich většinou nezabere, protože jim to vlastně připadá jako rutinní gesto. Jsou na to zvyklé a málokdy ocení, když to myslíme upřímně.
A teď ty zákeřnosti v hádkách. Začíná to manipulativními otázkami, na které je tak trochu záměrně těžké odpovědět přímo. Například když slyšíš „ty bys to nikdy neudělal, že ne?“. Eee… Být upřímný je těžké a kdo to svede, je hrdina, ale většinou se v té chvíli stejně zamotáme do odpovědi a už je zle.
Takže, závěrem: v komunikaci jde často hlavně o to nebrat všechno tak vážně a uvědomit si, že klid je někdy víc než pravda. Hádky i záludnosti prostě přicházejí a odcházejí, ale věř mi, že občas je lepší zaměřit se na nadhled, protože přesně ten většinou vztah podrží v těch nejhorších chvílích.