Zachránit každého? Děkuji, nechci. Syndrom pomocníka jako tichá nemoc hodných lidí

Snažíš se všechny zachránit, ale sám se topíš? Pomoc druhým může být maskovaný strach z odmítnutí. Skutečná síla začíná tam, kde se naučíš říkat: dost.

Jsou mezi námi. Nenápadní hrdinové všedních dní. Nevěší si medaile na krk, nenosí plášť ani masku – nosí termosku se zázvorovým čajem a kapesník pro každého, kdo se rozbrečí.
Říká se jim „pomocníci“. V praxi to ale častěji vypadá jako vyčerpaní lidé, kteří běhají s kýblem po cizím požáru, zatímco jim doma hoří kuchyň.
Pomáhají. Naslouchají. Tahají z depresí, rozchodů, psychóz, dluhů i sebelítosti. Až jednoho dne zjistí, že všem okolo je líp – a jim samotným hůř než kdy dřív.
Pomoc jako způsob existence
Začíná to nenápadně. Jednoho dne někoho vyslechnete. Dáte radu. Utěšíte. A zjistíte, že vás to hřeje. Má to smysl. Připadáte si důležití. Láskyhodní. A hlavně – už nikdy nejste ti nepotřební.
A tak z toho začne být návyk. A z návyku režim. A z režimu identita.
Jste ten, co zachraňuje. Znamená to, že nejste ten, co potřebuje zachránit. To zní bezpečně.
Jak poznáš, že jsi „pomocník“?
Nedokážeš říct „ne“, když tě někdo potřebuje. Cítíš vinu, když si vybíráš sebe. Místo partnerství buduješ záchranné stanice pro emočně nestabilní. Máš hluboký vztah k lidem, kteří tě vysávají. Tvůj batoh je plný cizích problémů – a přesto se omlouváš, že jsi pomalý.
A přitom si pořád říkáš: „Ale co když to nikdo jiný neudělá?“ A možná neudělá. A možná taky ano. A možná to vůbec není tvoje práce.
Pomoc, která škodí
Psychologie tomu říká záchranářský komplex. Já tomu říkám pomoc, která se vydává za lásku, ale je to jen strach z opuštění.
Pomáhám, abych byl potřebný. Pomáhám, protože si jinak připadám k ničemu. Pomáhám, protože nevím, kdo jsem, když zrovna nikoho nezachraňuju.
Ale taková pomoc není láska.
Je to obchod. Já ti dám péči, ty mi dáš důvod existovat.
Ne každý, kdo potřebuje pomoc, ji chce
To je největší past pomocníků:
Snaží se uzdravit někoho, kdo nechce být zdravý. Snaží se někoho vytáhnout z jámy, ale ten dotyčný si v ní mezitím zařídil obývák.
Někdy to není pomoc. Někdy je to vlezlost. Někdy je to násilí v převleku za péči. A někdy je to jen marný boj, kterým si dokazujeme, že máme hodnotu.
Ale víš co? Hodnotu máš i tehdy, když nikomu nepomáháš. Dokonce i tehdy, když… si jen sedíš. A dýcháš. A jsi.
Nejsilnější pomoc? Umět odejít
Pomocník dospívá v momentě, kdy pochopí, že pomoc má mít hranice. Že empatie není otroctví. Že když někoho miluješ, neznamená to, že za něj odneseš všechny kříže. A že někdy je to největší láska – nechat toho druhého, ať si na ten svůj kříž sedne sám a trochu si rozmyslí, proč se do něj tak zamiloval.
Takže… pomáhat, nebo ne?
Pomáhej. Ale ne na úkor sebe. Buď tu pro druhé. Ale nejdřív tu buď pro sebe.
Nehledej hodnotu v tom, co děláš pro ostatní. Hodnota totiž nezačíná u užitečnosti. Hodnota začíná u důstojnosti.
A pokud ti někdo řekne, že jsi „sebestředný“, když už ho netaháš z jeho vlastní jámy – klidně mu podej lopatu. Ale ať si kope sám.