„Všechno je toxické!“ aneb jak jsme se stali oběťmi vlastní přecitlivělosti

Ve světě, kde je všechno „toxické“, vítězí dotčenost nad humorem a přecitlivělost nad zdravým rozumem. Neztratili jsme tím něco důležitějšího?

Kdysi dávno lidé bojovali za svobodu slova. Dnes bojujeme za svobodu nebýt uraženi. A vypadá to, že vítězíme na všech frontách: stačí, aby někdo zvedl obočí, a už máme důvod k osobní tragédii.
Ano, vstoupili jsme do éry hypersenzitivity – do světa, kde je všechno „toxické“, „problematické“, „triggerující“ nebo alespoň „nekomfortní“. A kde pocit ukřivdění začíná být oblíbenější než ranní káva.
Nové náboženství: být dotčen
Zdá se, že schopnost být dotčen nahradila všechny ostatní ctnosti. Být chytrý? To už je dávno passé. Být vzdělaný? K čemu? Hlavní je být dostatečně senzitivní na to, abyste v každé větě, v každém pohledu, v každém vtipu objevili latentní urážku.
A nejlepší na tom je, že když už jste dostatečně uraženi, máte automatické právo:
moralizovat, požadovat omluvu, žádat nápravu, a hlavně: cítit se morálně nadřazeně.
Gratuluji! Stačilo se cítit špatně – a už jste lepší člověk.
Škola citlivosti aneb jak se správně urazit
Neuráží vás každé druhé slovo? Nevadí! Díky moderní výchově se to můžete snadno naučit.
Stačí osvojit si několik základních dovedností:
Čti mezi řádky – i tam, kde nic není.
Ber si věci osobně – i když se tě vůbec netýkají.
Hledej úmyslnou újmu – i tam, kde byla nanejvýš nešikovnost.
Ignoruj kontext – protože kontext je nepřítel správné indignace.
A hlavně: nikdy si nenech zkazit dobrý pocit ze špatného pocitu.
Co jsme tím získali?
Na první pohled jsme vytvořili svět, kde se lidé bojí říct upřímný názor, kde se vtipy testují právním oddělením a kde se místo rozhovoru rozesílají omluvné formuláře.
Na druhý pohled?
Svět, kde je vztah založený na upřímnosti vzácnější než funkční fax.
Protože když je všechno toxické, co nám vlastně zbývá?
Buď mlčet. Nebo mluvit tak, že to nebude mít žádný význam.
Psychologie za oponou: proč to děláme?
Možná to není jen rozmarná módní vlna. Možná hluboko v sobě cítíme, že jsme ztratili něco důležitého: pocit pevnosti, sebejistoty, vlastní hodnoty. A tak si ji nahrazujeme – přecitlivělostí.
Protože když je svět špatný a já jsem jeho oběť, nemusím nic měnit. Nemusím růst, učit se, pochybovat o sobě.
Stačí mi křičet: „Tohle je toxické!“ – a rázem jsem na straně dobra.
Připomíná vám to trochu dětské plácnutí do pískoviště? Mě taky.
Je ještě cesta zpátky?
Je. Ale není pohodlná.
Je to cesta:
zpátky k vnitřní síle, zpátky k odolnosti, zpátky k humoru, kterým umíme odlehčit i sami sebe. Protože svět nikdy nebude sterilně bezpečný. A pokus o to udělat z něj polstrovanou psychiatrickou čekárnu skončí tak, že se tam všichni opravdu potkáme.
Skutečná dospělost totiž není o tom, že mě nic neurazí. Ani o tom, že mě všechno urazí. Skutečná dospělost je o tom, že si s tím umím poradit.
A ještě se u toho zasmát.