Vnitřní konflikt: To skutečné bitevní pole aneb když jste generál i poražený zároveň

Válka, kterou nevidíme – a přesto ji vedeme každý den. Vnitřní konflikt není selhání, ale znamení, že dozráváme. Jak se nezbláznit z vlastních protikladů a najít v sobě příměří?

Na světě je hodně válek. Některé se vedou kvůli ropě, jiné kvůli víře, další kvůli penězům, území nebo prostě kvůli uraženému egu s jaderným kufříkem.
Ale pak jsou tu války, které nevidíme na titulních stránkách. Nikdo o nich netweetuje, CNN je nesleduje v přímém přenosu a ČT k nim nedělá speciální večerní studio.
To jsou vnitřní války. Tiché, nekrvavé – ale o to zákeřnější. A ten, kdo je vede, je často i tím, kdo v nich padne.
Rozhodnout se je peklo
Tahle válka většinou nevypadá dramaticky. Nikdo na vás nekřičí. Není slyšet výbuchy. Nejsou oběti. Jen se třeba ráno probudíte s pocitem, že už fakt musíte odejít z práce, která vás pomalu dusí.
A vzápětí se ozve hlas:
„A co když tě jinde nevezmou? Co když si zničíš život? Co když tam nebude káva zdarma?“ A už to jede.
Chci změnu. Ale bojím se.
Chci vztah. Ale bojím se.
Chci klid. Ale co když mi bude smutno?
Chci samotu. Ale co když mě opustí?
Rozhodování se tak mění ve vnitřní přetahovanou, kde má každá strana pravdu – a zároveň lže.
Nejsem nerozhodný, jen mám příliš mnoho já
Tohle není o slabosti. Je to o tom, že v každém z nás žije víc postav než v televizním seriálu. Jedna chce odejít, druhá se bojí. Jedna chce říct ne, druhá touží po uznání. Jedna by nejradši řekla „a dost!“, druhá šeptá: „Ještě chvíli to vydrž.“ Není to schizofrenie. Je to člověčina. Že máme v sobě vnitřní protiklady, není chyba – je to výbava. Jenže někdy ty hlasy křičí tak nahlas, že nevíme, kterému věřit.
Lidská mysl jako špatně napsaná koalice
Představte si svou mysl jako vládu. Každá část osobnosti je jeden ministr. Ministr financí říká: „Neopouštěj práci, nemáš rezervy.“ Ministr vnitra dodává: „Není to bezpečné, zůstaň!“ Ministr kultury (nebo spíš srdce) volá: „Už nemůžu, chci tvořit!“ A ministr obrany vás varuje: „Jestli selžeš, zničí tě to!“ A předseda vlády – tedy vy – jen sedí, drží se za hlavu a přemýšlí, jestli by neměl celý kabinet rozpustit a odstěhovat se do lesa.
Konflikt mezi touhou a strachem
Ve své podstatě jde většina vnitřních konfliktů o souboj mezi dvěma emocemi: touhou a strachem. Chci něco… ale bojím se důsledků. Toužím po svobodě… ale co když přijdu o jistoty? Chci se ozvat… ale co když mě odmítnou?
Obě emoce mají svou logiku. Touha nás táhne kupředu. Strach nás drží zpátky. A mezi tím vzniká napětí, které se v těle projevuje jako úzkost, únava, někdy i bolest. Není divu, že jsme pak vyčerpaní – jsme totiž permanentně ve válce se sebou samými.
Kdy je vnitřní konflikt zdravý?
Zajímavé je, že vnitřní konflikt nemusí být vždycky špatný. Naopak – často signalizuje, že už nám staré přestává sedět a nové ještě není připravené. Je to přechodová fáze. Psychologický pubertální růstový skok. Jenže my místo toho, abychom to přijali, tak se snažíme „to rychle rozhodnout“, „udělat jasno“, „uzavřít to“. Jenomže vnitřní konflikty se často neřeší rozhodnutím, ale dozráním.
Někdy prostě musíme chvíli vydržet v tom nepříjemném napětí. Jako housenka v kokonu. Což není moc sexy metafora, ale aspoň víme, proč jsme občas na prášky.
Jak z toho ven?
Ne nutně ven, ale skrz. Zpomalit. Většinu chyb děláme ve spěchu. Pojmenovat. Co vlastně chci? A čeho se bojím? Povolit oběma hlasům existovat. Nemusíte hned rozhodnout. Jen si je vyslechněte. Neřešit to sami. I generál potřebuje občas terapeuta nebo kamaráda. Dát si čas. Ne každé rozhodnutí musí padnout dnes. Většina z nich vydrží do zítřka.
Závěrem: vítězství, nebo příměří?
Možná se ve finále nepočítá, která část osobnosti vyhraje. Možná jde spíš o to, naučit se žít s tím, že v nás žádná válka nikdy neskončí úplně. A to je v pořádku. Protože možná právě to napětí mezi tím, co chceme – a čeho se bojíme – nás drží v pohybu. A možná je to jediný důvod, proč se ráno ještě zvedneme z postele.
I když na nás tam uvnitř už zase někdo čeká…
…a chce po nás něco, co se nám úplně nechce.