Vítězí lež? Ne nutně. Stačí jí, když prohraje pravda

Pravda dnes nemusí prohrát v přímém souboji – často jí stačí, když ji přestaneme hledat. V době relativizace a otupělosti se totiž i lež tváří jako názor.

Říká se, že pravda vítězí. Říkáme to s důvěrou, s nadějí, s patosem. Někdy i s nutkáním se tomu zasmát.
Ne snad že bychom byli zapřisáhlí lháři – jen už jsme si zvykli, že pravda dnes nevítězí úplně snadno. Respektive… že vůbec nevíme, co to je ta pravda. A to je, milí čtenáři, možná ten největší problém.
Ošklivá pravda je pořád pravda. Ale koho dnes zajímá?
V moderní době se dějí podivuhodné věci. Pravdu nemusíme vyvracet. Stačí ji zpochybnit. Stačí ji převléknout do jiného kostýmu, dodat dvě procenta pochyby a voilà – máme relativizaci. Mlha. Hmota nejistoty. Všechno je diskutabilní. Všechno je subjektivní. Všechno záleží na úhlu pohledu. A hlavně – kdo se v tom má vyznat?
Pravda už dávno nechodí v bílém.
Spíš v šedém. Trochu zašlém. A občas si na ni někdo nasadí i klaunský nos. A to není výsměch pravdě, to je taktika. Protože ve světě, kde je všechno možné, není nic jisté.
Lži dnes nestojí frontu na vítězství. Ony jen čekají, až pravda omdlí
Lež dnes nepotřebuje být přesvědčivá. Nepotřebuje mít fakta, logiku, ani eleganci. Bohatě jí stačí, když naruší důvěru ve skutečnost.
Pravda tvrdí: „Toto se stalo.“
Lež odpoví: „A není to nějak jinak?“
A my?
My už nehledáme odpověď. My se často spokojíme s tím, že „to je složité“ nebo „mě to vlastně nezajímá“. A tím přesně vyhrává lež. Ne proto, že by byla silnější. Ale protože pravda přestane mít podporu. A bez publika i ta nejopravdovější pravda vypadá jako podivín.
Příklad? Nepřijde. A víte proč?
Protože příklad by odpoutal vaši pozornost. Okamžitě by se objevily komentáře typu „aha, takže autor naráží na to a to!“
A už bychom neřešili pravdu, ale politiku. Nebo gender. Nebo cokoli jiného.
A podstata?
Ta by nenápadně prošla kolem, bez povšimnutí. Stejně jako to dělá pravda v posledních letech – tiše, důstojně, leč osaměle.
A co s tím?
Možná nic. Možná jen pochopit ten mechanismus. Že lež nepotřebuje být lepší než pravda. Ona jí jen musí překážet. Zahltit ji balastem. Zpochybnit její jasnost. Překroutit význam slov. Použít tolik „možná“, „údajně“, „není to tak jednoduché“, až už pravda nevypadá jako pravda, ale jako názor v diskuzi na Facebooku.
Přitom pravda je jednoduchá. Někdy až trapně.
Nevždy příjemná. Nevždy zábavná. Nevždy populární. Ale stále to je pravda. Jen jsme si odvykli ji poznat. A co hůř – odvykli jsme si ji hledat.
Tak co – vítězí lež?
Nejspíš ne. Ale rozhodně umí pravdu zdržet na startu, podrazit jí tkaničku a pak se smát, že „stejně to nikdo neví jistě“.
Možná bychom si měli přestat hrát na detektivy pravdy – a prostě začít víc poslouchat, víc zkoumat, víc se ptát. A hlavně neutíkat od nepříjemných odpovědí jen proto, že nejsou populární.
Pravda nemusí vždy vyhrát. Ale lež by neměla ani projít bez povšimnutí. A někdy největší hrdinství dnešní doby spočívá v tom, neztratit důvěru v to, že pravda má smysl.