Víte, co chcete? Anebo jen víte, co by se chtělo po vás?

Víte, co opravdu chcete? A nebo jen naplňujete očekávání druhých? Někdy je nejtěžší přiznat si vlastní touhy bez filtrů, kompromisů a hlasů v hlavě.

Ještě než ráno vstaneme, už máme jasno, co se dneska „má“ a co se „nemá“. A to jsme si sotva stihli vyčistit zuby – tedy pokud to není další položka na seznamu doporučení odborníků, influencerek a kamarádů, kteří to myslí dobře. Víte, co je dneska totiž hrozně těžké? Upřímně si přiznat, co vlastně chceme my sami. Protože jakmile se o to jen pokusíme, naskočí do mozku automatická hláška: „To se nedělá“, „Neblbni, buď rád, co máš“, nebo úplně nejkrásnější: „Nejsi trochu sobec?“
A tak se místo chtění raději slušně kolébáme v tom, co je „vhodné“ a „rozumné“, čili v překladu: co vyhovuje ostatním. A pak se divíme, že nás nic nebaví, že máme život plný kompromisů, za které jsme nikomu neřekli ani o korunu.
Chci, ale nesmím
Už jste si někdy dali upřímnou otázku: Co vlastně chci? Bez filtru. Bez očekávání okolí. Bez těch „ale“ a „mělo by se“?
Že ne? No, nejste sami. Většina lidí se jí raději vyhýbá obloukem, protože odpověď by mohla být… no… nekomfortní. Třeba že nechcete kariéru, ale chcete dřevěnou chaloupku a klid. Nebo že nechcete dítě, ale tři kočky. Nebo že nechcete dál „zkoušet, co by vás mohlo bavit“, ale konečně přiznat, že vás baví něco úplně mimo očekávání.
Jenže ouha – hned se ozve hlas systému: „Ale vždyť jsi vystudoval to a to, tolik sis toho odmakal, tolik jsi investoval – teď to chceš zahodit?“ No... a proč vlastně ne?
Přeletáři a hledači
Existuje dneska celá generace věčných zkoušečů. Tu na kurzu pečení chleba, tu v jóga centru, za týden španělština. Všechno je to fajn, rozmanité, ale pod tím vším se často skrývá zoufalá snaha: Najít se. A jak říká klasik (tedy někdo, kdo má asi profilovku s citátem na Instagramu): „Když nevíš, kam pluješ, žádný vítr není příznivý.“
A tak plujeme – někdy i dost elegantně – ale pořád dokola. Z workshopu na školení, ze vztahu do vztahu, z kariéry do sabatiklu a zpátky. Přitom ten první krok není zas tak složitý: přiznat si, co opravdu chci. Jenže to se nesmí říct nahlas. To by někdo mohl začít koukat přes brýle a šeptat slova jako „egocentrik“, „nezodpovědný“ nebo – nedejbože – „asociál“.
Dovoleno mít přání
Kdy naposledy jste si dovolili říct: Tohle bych fakt chtěl(a) – i kdyby to byla „hloupost“, „nesmysl“, „nepraktické“? Bez náhubku společenské přiměřenosti. Bez nánosu přejatých hodnot. Bez autocenzury. Není to hřích. Je to nezbytnost.
Dokud si nevyjasníme, co opravdu chceme, jsme odsouzeni žít život, který se tváří dobře, ale uvnitř zívá prázdnotou. Život podle algoritmu: slušně se chovat, slušně se rozhodovat, slušně se zklamat.
A možná právě proto tolik lidí neví, co chce – protože to nikdy nebylo v osnovách, nebodovalo se to u maturity a na LinkedInu to nevypadá dost kompetentně.
A co když to zjistíte?
Varování: Pokud si opravdu přiznáte, co chcete, hrozí, že se vám život obrátí naruby. Budete si muset přiznat, že některé vztahy, práce, cíle nebo denní rituály vám vlastně nikdy nevyhovovaly. Ale taky se vám může stát, že se konečně nadechnete.
A to, myslím, za tu chvíli nepohodlí stojí.