Víc než pravdy se bojíme změny

Pravdy se nebojíme – bojíme se toho, co by po ní mohlo přijít. Nezraňuje nás poznání, ale nutnost změny, kterou s sebou nese. Proto raději žijeme v klidu, i když víme, že hoří.

Říká se, že pravda bolí. Nesouhlasím. Pravda je naopak docela neškodná – sedí si tiše někde v koutě a čeká, až si jí všimneme. Co opravdu bolí, je změna, která by po pravdě mohla následovat.
Kolikrát jsme už slyšeli věty typu: „Vím, že ta práce mě ničí, ale zatím to nechám být.“ Nebo: „Ano, vím, že ten vztah je v troskách, ale… děti, hypotéka, Vánoce.“ Pravda je odhalená, na stole, skoro až trapně samozřejmá. Jenže představa, že bychom podle ní museli jednat, nám způsobí husí kůži. A tak vzniká zvláštní paradox. Lidé se tváří, že hledají pravdu, ale ve skutečnosti doufají, že ji nenajdou. Pravda je totiž jako účet v restauraci – fajn vědět, že existuje, ale děsí nás, že ho budeme muset zaplatit.
Kdyby se pravda dala používat čistě teoreticky, byli bychom jejími velkými fanoušky. Jenže ona má tu nepříjemnou vlastnost, že vyžaduje praxi. A my raději volíme pohodlnou lež, která nás nechává v klidu spát – byť s vědomím, že spíme v hořícím domě.
Psychologové tomu říkají status quo bias – sklon držet se známého, i když je to známé k ničemu. Protože nic neohrožuje člověka tolik jako možnost, že by to mohlo být jinak, než je. A tak raději žijeme s bolestí, kterou známe, než s nadějí, která by nás mohla změnit. Pravda je totiž jen zrcadlo. Ale změna? To je krok přes práh – a ten se bojíme udělat nejvíc.