Upřímnost dnes působí jako agrese

Upřímnost dnes působí jako agrese. Ne proto, že by byla krutá, ale protože jsme si odvykli slyšet cokoliv, co nezní příjemně. Pravda ztratila společenskou hodnotu – a nahradil ji úsměv.

Zajímavé, že ještě před pár desítkami let platilo: „Řekni pravdu, i kdyby tě to mělo stát všechno.“ Dnes se to spíš převrátilo na: „Hlavně nic neříkej, aby tě to nestálo lajky, práci nebo přátele.“ Upřímnost už není ctnost – je to diagnóza. Kdo si dovolí říct, co si opravdu myslí, bývá okamžitě označen za konfliktního, necitlivého nebo rovnou toxického.
Sladká lež jako nová forma zdvořilosti
Zdá se, že jsme si začali plést takt s pokrytectvím. Dřív se říkalo: „Kdo mluví pravdu, ten má krátkou paměť.“ Dnes spíš platí: „Kdo mluví pravdu, ten má krátkou kariéru.“ A tak raději všichni chodíme po špičkách, mluvíme v náznacích a s úsměvem schováváme, že by se nám vlastně chtělo křičet.
Lžeme jemně, elegantně, s respektem. Místo „to je nesmysl“ říkáme „to je zajímavý pohled“. Místo „nelíbíš se mi“ říkáme „mám pocit, že si každý jdeme jinou cestou“. Všechno zabalené do bavlnky, protože hrubá pravda by mohla vyvolat nepohodlí. A nepohodlí se dnes rovná skoro zločinu.
Upřímnost už není o obsahu, ale o formě
Největší ironií je, že ani nevadí, co řeknete, ale jak to řeknete. Můžete být klidně naprosto mimo, hlavně když to zní empaticky. Naopak můžete mít pravdu jako řemen – jen ji nesmíte podat „necitlivě“. Z upřímnosti se stal rétorický sport: jak říct pravdu tak, aby se nikdo neurazil, nikdo nerozplakal a hlavně, aby to na sociálních sítích „nevyznělo negativně“. Upřímnost zkrátka prohrává s PR oddělením našich osobností.
Když je ticho bezpečnější než pravda
Mnoho lidí se proto naučilo nejúčinnější taktiku: mlčet. Ne proto, že by neměli co říct, ale protože pochopili, že říct pravdu = spustit bouři. A tak vzniká zvláštní paradox: žijeme v době svobody slova, ale většina lidí má strach promluvit. Ne kvůli cenzuře, ale kvůli lynči v komentářích a ztrátě „sociálního kapitálu“.
Lhát s úsměvem je společensky výhodnější
Kdo mluví příliš upřímně, působí nebezpečně – ne proto, že by chtěl ublížit, ale protože připomíná věci, které ostatní nechtějí slyšet. Proto dnes není důležité být pravdivý, ale přijatelný. Úsměv se stal univerzálním filtrem morálky. Usměješ se – jsi fajn. Řekneš pravdu bez úsměvu – jsi problém. A tak jsme se stali mistry v sociálním kamuflování. Každý trochu herec, trochu diplomat, trochu terapeut… hlavně ne ten, kdo říká, jak věci opravdu jsou.
Upřímnost není agrese. Jen už ji neumíme přijímat.
Upřímnost není útok. Je to dar – často nepohodlný, ale ozdravný. Jenže přijmout pravdu vyžaduje zralost. A té se dnes vyhýbáme stejně, jako se vyhýbáme konfliktům. A tak se točíme v kruhu: chceme autentičnost, ale nesneseme ji.
Chceme opravdovost, ale jen pokud je zabalená do úhledného obalu „příjemné komunikace“.
Možná by stačilo vrátit se k jednoduchému principu: Říkej pravdu, ale ne s hněvem. A poslouchej ji, i když se ti nelíbí. Protože upřímnost není agrese. Agrese je neschopnost ji unést.