Tohle je přece normální. Opravdu?

„Tohle je přece normální.“ Možná jedna z nejzrádnějších vět, které používáme. Často totiž nepopisuje svět. Jen naše vlastní zvyklosti, zkušenosti a představu o tom, jak by měli žít ostatní.

Existuje věta, kterou pronášíme mnohem častěji, než si uvědomujeme. Ne vždy nahlas. Ale skoro každý den. „Tohle je přece normální.“ Říkáme ji, když někdo jedná jinak, než bychom jednali my. Když někdo reaguje jinak. Přemýšlí jinak. Rozhoduje se jinak. A většinou nás ani nenapadne, že právě v té chvíli nemusíme popisovat realitu. Možná jen popisujeme sami sebe.
Někdo potřebuje mít všechno naplánované. Jiný se rozhoduje až na poslední chvíli. Jeden si potřebuje problémy promyslet o samotě. Druhý si o nich potřebuje s někým popovídat. Někdo řekne všechno napřímo. Jiný dlouho hledá správná slova. Ani jeden z nich si většinou nemyslí, že má jen svůj způsob fungování. Oba mají pocit, že takhle to přece dělají lidé.
Je zvláštní, jak snadno zaměníme vlastní zkušenost za obecné pravidlo.
Kdo miluje pořádek, nechápe nepořádníky. Kdo rád improvizuje, diví se plánovačům. Kdo je společenský, nerozumí samotářům. A samotář zase nechápe, proč někdo potřebuje být neustále mezi lidmi. Ne proto, že by jeden měl pravdu a druhý se mýlil. Jen každý považuje svůj způsob života za výchozí nastavení světa.
Možná právě proto vzniká tolik zbytečných konfliktů.
Nemyslíme si totiž, že ten druhý přemýšlí jinak. Myslíme si, že přemýšlí špatně. Je to nenápadný rozdíl. Ale dokáže změnit celý rozhovor.
Občas si představuji, jak zvláštně bychom působili, kdybychom se narodili do úplně jiné rodiny. Možná bychom mluvili tišeji. Možná hlasitěji. Možná bychom milovali změny. Možná bychom se jich báli. A všechno by nám připadalo stejně samozřejmé jako dnes. Jen úplně jinak.
Čím jsem starší, tím méně věřím větě: „Tohle je přece normální.“ Ne proto, že by neexistovaly žádné normy. Ale protože většina věcí, které za normální považujeme, vznikla z prostředí, ve kterém jsme vyrůstali, z lidí, které jsme potkávali, a ze zkušeností, které jsme prožili. Naše samozřejmost není univerzální pravda. Je to jen naše samozřejmost.
Možná by spousta sporů vůbec nevznikla, kdybychom místo věty: „Tohle přece není normální.“ dokázali říct: „Tohle bych já neudělal.“ Na první pohled je to skoro totéž. Ve skutečnosti je mezi těmi větami obrovský rozdíl. Ta první soudí. Ta druhá jen popisuje.
Možná jedním z největších projevů lidské zralosti není schopnost přesvědčit druhé, že máme pravdu. Ale schopnost připustit, že náš způsob života není měřítkem pro celý svět. Protože ve chvíli, kdy přestaneme zaměňovat vlastní zkušenost za univerzální normu, začnou nám ostatní lidé připadat méně zvláštní. A svět najednou o něco zajímavější.