To, co nás na lidech přitahuje, nás na nich často začne později rozčilovat

To, co nás na druhých zpočátku okouzlí, nás může po letech začít rozčilovat. Ne vždy proto, že se změnili oni. Někdy se změnil jen náš pohled. A někdy je chceme připravit právě o to, proč jsme si je kdysi oblíbili.

Znáte ten pocit? Na začátku vám někdo připadá neuvěřitelně spontánní. Vedle něj je život dobrodružství. Nikdy nevíte, co vymyslí. A právě proto vás baví. O pár let později o tom samém člověku říkáte: „On nikdy nic nenaplánuje.“ Co se změnilo? Možná vůbec nic.
Jedna z nejpodivnějších věcí na mezilidských vztazích je, že stejná vlastnost může být nejdřív tím, co nás přitahuje, a později tím, co nás začne rozčilovat. Někdo je pečlivý. Na začátku obdivujeme jeho spolehlivost. Později si stěžujeme, že je puntičkář. Někdo je společenský. Nejdřív nás okouzlí jeho energie. Pak nám začne vadit, že je pořád mezi lidmi. Někdo je klidný. Nejdřív vedle něj nacházíme bezpečí. Později máme pocit, že mu všechno trvá. A přitom...je to pořád ten stejný člověk.
Možná se nezměnil on.
Možná se změnil jen náš pohled. Na začátku totiž hledáme důvody, proč někoho přijmout. Po čase začneme hledat důvody, proč by se měl změnit. Aniž si to uvědomujeme.
Občas si vzpomenu na příběh jednoho velmi vtipného muže.
Kam přišel, tam se lidé smáli. Právě jeho humor přitahoval ostatní. Po čase ale začal doma slýchat, že by měl být vážnější. Že už by mohl trochu dospět. Že nemusí být pořád středem pozornosti. Tak se změnil. Jenže za nějakou dobu přišla další výtka. „Ty už nejsi jako dřív.“ Ta věta mě dodnes fascinuje. Protože přesně to, co z něj postupně zmizelo, bylo to, kvůli čemu si ho kdysi někdo zamiloval.
Mám někdy pocit, že lidé nejsou nespokojení proto, že se druzí změnili. Často jsou nespokojení proto, že se jim podařilo druhého změnit.A pak zjistí, že jim chybí člověk, kterého měli na začátku před sebou.
Neplatí to jen ve vztazích.
Rodiče mají živé dítě. Pořád běhá. Pořád se ptá. Pořád něco zkouší. Roky ho učí, aby bylo klidnější. A pak se diví, že už o nic nejeví zájem. Šéf přijme člověka plného nápadů. Jenže každý nápad narazí na větu: „Takhle se to u nás nedělá.“ Po čase zaměstnanec přestane přicházet s novými myšlenkami. A vedení řeší, kam se poděla jeho iniciativa. Nikam. Jen pochopil, co se od něj očekává.
Nechci tím říct, že bychom se nikdy neměli měnit.
To by byl nesmysl. Vztahy jsou o hledání společné řeči. Jen bychom si možná měli občas položit jednu nepříjemnou otázku. Nechci po druhém, aby se změnil...nebo po něm chci, aby přestal být právě tím člověkem, kterého jsem měl kdysi tak rád? To totiž není totéž.
Čím jsem starší, tím víc si myslím, že lidské vlastnosti nemají jednoduché nálepky. Odvaha může být bezohledností. Pečlivost puntičkářstvím. Klid pasivitou. Spontánnost nezodpovědností. Záleží jen na tom, z jakého úhlu se právě díváme.
Možná bychom proto měli být opatrní, když máme chuť druhé opravovat. Někdy totiž velmi pečlivě odstraňujeme přesně to, co na nich bylo nejkrásnější. A bývá smutným paradoxem života, že si to uvědomíme až ve chvíli, kdy to definitivně zmizí.