„To byl přece jen vtip.“ Opravdu?

Humor dokáže spojovat, uvolňovat i léčit. Někdy se za něj ale schovává něco úplně jiného – výčitka, kritika nebo neochota nést odpovědnost za vlastní slova. Jak poznat rozdíl?

Humor mám rád. Dokáže uvolnit napětí. Spojit lidi. Udělá z trapné situace příjemnou. A někdy dokáže říct víc než dlouhé vysvětlování. Jenže existuje jeden druh humoru, který mě už delší dobu fascinuje. A přiznávám, že občas i trochu zneklidňuje.
Určitě jste to někdy zažili.
Někdo pronese poznámku. Vy nevíte, jestli se smát, nebo vás právě urazil. A než si stačíte odpovědět, přijde známá věta: „Ale prosím tě, to byl přece jen vtip.“ Najednou jste v podivné situaci. Ještě před chvílí jste měli pocit, že se vás něco dotklo. Teď máte skoro pocit, že je chyba na vaší straně. Že jste to špatně pochopili. Že nemáte smysl pro humor.
Čím jsem starší, tím víc si myslím, že humor není jen o tom, čemu se smějeme.
Je také o tom, za co jsme ochotni nést odpovědnost. Existují lidé, kteří si opravdu dělají legraci. Jejich vtip nikoho neshazuje. Když přeženou hranici, bez problémů řeknou: „Promiň, to jsem přehnal.“ A tím je hotovo. Pak ale existuje jiný druh humoru. Řekne téměř cokoliv. A když přijde reakce, okamžitě se schová za větu: „To byl přece jen vtip.“ Jako by humor dokázal zpětně změnit význam vyslovených slov.
Je zvláštní, že některé věty znějí jako žert jen do chvíle, než se druhý přestane smát.
„Ty jsi ale přibral.“ „To byl vtip.“ „Ty by ses beze mě úplně ztratil.“ „Ale no tak...“ „Jsi úplně neschopný.“ „Vždyť si dělám srandu.“ Možná se opravdu jednalo o humor. A možná také ne. Možná to byla myšlenka, kterou by si člověk netroufl říct napřímo. A humor mu poskytl bezpečný úkryt.
Nemyslím si, že bychom měli přestat žertovat.
Naopak. Lidé, kteří se spolu umějí smát, mají obrovskou výhodu. Jen si občas kladu otázku, jestli poznáme rozdíl mezi humorem a výmluvou. Protože opravdový humor spojuje. Výmluva za humor jen schovává něco, co nechceme říct otevřeně.
Zajímavé je, že to funguje i opačně.
Kolikrát jsme sami něco řekli s úsměvem jen proto, že jsme nevěděli, jak to říct vážně? Kolikrát jsme si z něčeho udělali legraci, protože jsme měli strach přiznat, že nás to opravdu trápí? Humor totiž někdy není maskou zloby. Někdy je maskou zranitelnosti. I to se stává.
Možná právě proto není důležité, jestli se někdo směje.
Důležité je, co udělá ve chvíli, kdy zjistí, že druhému do smíchu není. Pokud řekne: „Promiň, nechtěl jsem se tě dotknout.“ Je všechno v pořádku. Pokud ale začne vysvětlovat, že problém je v tom, že druhý nemá smysl pro humor, možná už nejde o humor vůbec. Možná jde jen o snahu uniknout odpovědnosti za vlastní slova.
Čím jsem starší, tím víc si vážím lidí, kteří umějí dvě věci zároveň.
Dokážou si udělat legraci. A stejně dobře dokážou říct: „Tohle už vtip nebyl.“ Mám pocit, že právě tam se pozná rozdíl mezi člověkem, který používá humor, a člověkem, který se za něj schovává. A ten rozdíl bývá mnohem větší, než se na první pohled zdá.