Televize, filmy aneb síla pohyblivých obrázků

Filmy nás vtahují do děje natolik, že je začínáme vnímat jako realitu. A co když se pak do stejného scénáře necháme vtáhnout i v našem životě?

Víte, já miluju filmy a s odstupem času musím uznat, že na mne měly mnohem větší vliv, než bych si býval kdy přiznal. Oč jde. Já se neustále snažím popisovat svoje pozorování toho, jak Vesmír, svět, my jako lidstvo i jednotlivci fungujeme. A teď – kolik si myslíte, že autorů scénářů, režisérů anebo třeba i herců se snaží postupovat stejně? Velice málo, že? Jediný, kdo mne na „první dobrou“ napadá je Dustin Hoffman a jeho příprava na film Rain Man, kdy prý údajně strávil několik měsíců v léčebně pro duševně nemocné, aby dokonale nasál atmosféru a odpozoroval chování konkrétního typu postižení, které měl pak ve filmu představovat. Rozhodně otázka na místě je – proč by taky měli, že ano? O tom přeci ten film, příběh, popis atd. není. Ano, máte pravdu – není. A v tom vidím právě tu svízel. Pokud bychom si v mysli uchovali stále onen odstup, tedy že to je film, že tak to v životě nechodí (a to i když je tam poznámka cosi ve smyslu = natočeno podle skutečné události – události možná ano, ale ne podle skutečných emocí, skutečného prožívání), že je v pozadí kolem všeho štáb, že je to možná desátá klapka téhož záběru, téže scény atd. – pak by bylo vše v pořádku – jenže… Příběh nás obvykle vtáhne natolik do děje, že situaci začínáme věřit a prožíváme ji jako reálnou – často téměř jako svoji vlastní zkušenost – viz babičky, které prožívají nekonečné seriály a jejich trable jako téměř problémy vlastní rodiny – a to nemluvě dojde-li v příběhu k nějakému úmrtí…
Co je tedy na tom špatně? Kde je ta chyba? Mno… řekli jsme si, že takhle to nefunguje = netroufl bych si to ale hodnotit jako „špatně“ nebo chyba apod. Dochází zde ovšem k zásadnímu zkreslení anebo jinak řečeno opomenutí základních principů našeho bytí. No a co? Ptáte se možná ještě stále. My poměrně často totiž tuto filmovou výpověď bereme jako pravdu, reálný popis a dokonce i jako onu obecnou výpověď jak to je!
Co se tedy dozvíme anebo naopak nedozvíme? Tak třeba i při popisu „skutečné události“ se dozvíme pouze pohled jedné strany, maximálně dvou. Chybí tam ony akce-reakce. Pak se dá také velice snadno poznat, zda-li je autorem scénáře žena nebo muž. Všimli jste si toho také? V čem? Opět to hrubě zjednoduším a naházím nás do jedné škatulky. Muži se soustřeďují na konstrukce, fakta. Ženy na emoce, prožívání atd. Proto se také většinou muži na ryze „ženské“ romantické filmy nemohou dívat – přijde jim to prostě trapné, často až ubohé…a stejně tak ženy neholdují sportovním či válečným dílům, že? 🙂 Je to zkrátka fikce, fabulace, ve které poznáme mnohem spíše uvažování autora a nahlédneme do jeho vesmíru, ale o skutečné podstatě našeho bytí se nedozvíme vlastně zhola nic.
Když se třeba podíváte téměř na jakékoliv zpracování života o Casanovi, budete mít pocit, že Vám ženy budou padat do náruče vlastně samy a jejich téměř jediným zájmem je zažít s Vámi intimnosti – jenže pak vyjdete na ulici a? Samozřejmě, že nic 😀 Anebo když si pustíte nějaký ženský romantický film, budete očekávat u mužů chování plné pochopení, něhy a otevřenosti. Že třeba Tarzan, muž divočiny, krásnou češtinou vyjádří hluboké city, které k Vám chová a místo toho potkáte neandrtálce, který ze sebe vymáčkne drmolivou slátaninou plnou stylistických chyb: „Já Tarzan, ty Jane, tady postel, my sexovat.“ 😀
A tak najednou nepůsobí tak úplně nepochopitelně údajné pravidlo jakýchsi jeptišek, které prý nechodí téměř vůbec do kina a nedívají se ani na televizi (pro úplnost – ne snad a ani náhodou, že bych zrovna tohle doporučoval). A to snad z toho důvodu, že si uvědomují, jak se nám ony obrazy (podpořené hudbou atd.) vrývají do mysli a my na ně ani po letech nemůžeme zapomenout a hlavně – utvářejí nás a naše názory, pohledy na svět. Prý jdou do kina jen párkrát za život a to ještě na nějaký hodnotný náboženský film a z něj pak „žijí“ celá léta – tak alespoň praví pověst, milé děti 😉
No a aplikace pro naše uvažování? Naše programy by šly stejně tak popsat jako scénáře, podle kterých jednáme a podle nichž se náš život odvíjí. Ve chvíli, kdy jsme si vytvořili onen program, je to jako bychom přijali roli v nějakém filmu = přijali jsem třeba roli oběti, která zažívá všelijaké trable. Vcítíme se do ní a naučíme se i odpovídající text: „Jak se mi tohle mohlo stát? Proč tohle děje zrovna mně. Život je nespravedlivej, stojí za nic.“ atd. Jenže na tuhle hru je potřeba i několik spoluhráčů, spoluherců a tak svojí energií nevědomky strháváme okolí, aby nám tuto tragédii přehrávalo spolu s námi – a tak nám ostatní často vynadají, ubližují anebo třeba ignorují = zkrátka chovají se tak, aby ta hra, to představení pěkně vyšlo 😉
Žijeme tak příběhy našich životů. Příběhy nás vlastně provázejí celý život. Pokud ti bude smutno zkus se dívat na svůj život jako na knížku. Jak to asi dopadne, jak to bude pokračovat a co bude v příští kapitole? Najednou je to jedno velké a poutavé dobrodružství. Zkus si to…