Tak platí to či ono aneb zatracená dualita

V našem světě není nic jednoznačné – dualita nás často vede k domněnce, že pravda je buď jedna, nebo druhá. Ale co když obě varianty platí současně? Ovlivňujeme svou realitu a nacházíme to, co očekáváme.

Málo který výrok, málo které tvrzení či názor se vyskytuje pouze v jedné variantě. Vím, zní to komplikovaně – tak trochu jinak. Známe třeba lidový (tzv. „selský“) výrok = výjimka potvrzuje pravidlo. Známe ho tak, že už nad ním ani nepřemýšlíme a občas nám i uniká jeho význam. Zkrátka to, že něco platí neznamená, že neexistují chvíle, kdy to neplatí – blbé, že? 🙂
Víte i to je hra naší mysli. Tak nějak podvědomě (a vlivem výchovy) očekáváme, že existují dvojice (proto také dualita) pravd či skutečností. Že existuje pravda a lež, dobré a špatné, hezké a ošklivé atd. A hlavně – očekáváme, že to platí tak nějak obecně. No a ono vystoupení z duality, uvědomění si reality anebo třeba taky osvícení – jak chcete, v mých očích se jedná o tentýž stav jen jinak označovaný…tedy toto vše znamená, že si uvědomíme, že zkrátka platí obě varianty. Zvláštní, paradoxní, že?
Jako takové dovysvětlení blížící se důkazu bych rád použil světlo. Opět = přeci víme, co je světlo a známe i tmu ne? Nejsme malé děti! 😀 Ale opravdu víme CO TO JE, to světlo? Je zajímavé, že to je jeden z prvních fyzikálních důkazů o tom, že pozorovatel ovlivňuje výsledky pozorovaného. Když totiž použijete přístroje na měření vlnové délky, zjistíte, že světlo JE vlnění (viz různé barvy světelného spektra a jejich délka vlnění). Jenže – když použijete přístroje na měření toku částic (v tomto případě fotonů), zjistíte, že světlo JE tok částic. A teď – co je pravda? Co je správně? Ano obé, obě varianty – světlo je prostě jak vlnění, tak tok částic. 😉
A praktická aplikace? Náš svět je totiž plný těchto paradoxů. Možná si to třeba plně neuvědomujeme, ale často (byť nepřímo) si tyto otázky klademe. Např. jak to, že čím víc pospícháš, tím víc nestíháš; čím víc se snažíš, tím víc toho nedosahuješ; tak strašně po tom toužíš, snažíš se jak blázen a nic – a jiný na to „kašle“ a má to…a takto bych mohl pokračovat donekonečna! Anebo typ uvažování – jak to, že je mi někdo sympatický a přitom s jeho názory nemohu absolutně souhlasit a obráceně = má pravdu a přitom je to takový „blbec“ atd. apod. Ono to totiž souvisí s naší podvědomou snahou po obecných pravdách.
Mimochodem – tahle úvaha je krásně rozebraná v knížce „Důmyslné umění, jak mít všechno uprdele“ = vřele doporučuji! Zejména tu část o paradoxech. Podepisuji v plném znění, že tam kde to není, tam to je apod. Z terapeutické praxe totiž mohu dokázat na stovkách příkladů jak ve chvíli, kdy se soustředíte na pocity, rozumu dojde, jak to je (není na něj vyvíjen tlak, dokonce je téměř mimo hru). Když totiž tlačíme na rozum, nic nám nedojde! To právě ten klid přináší řešení. Snaha řešit nic nepřinese!
A perlička na závěr kapitolky = pro mne zatím nejhlubší pravda je ta, že dualita je většinou chápána ve zkratce jako že platí to nebo to. „Duchovně“ (nemám rád to slovo, ale lepší, než toto zprofanované nemám) smýšlející lidé vědí, že platí to i to. Jejich problém obvykle bývá, že v tomto stádiu se skoro až utápějí v nadšení ze své vlastní duchovnosti! 😀 Ale realita (podle mého současného vnímání) je = platí to nebo to i to a to! Tvoříme si každý svůj vlastní vesmír – ano, až tak je náš společný prostor plastický! Když tedy vím, že jsme se vyvinuli z opiček a s plným zápalem hledám důkaz, časem ho opravdu najdu (jasně – abych byl šťastný)…pojedu třeba jako Darwin na Galapágy nebo kam to bylo a tam uvidím různé generace ptáčků, jak se přizpůsobují prostředí = a je to! Jupí!!! Když ale vím, že je pámbíček a byli jsme stvořeni, tak se mi objeví panenka Marie a ještě její soška začne ronit krvavé slzy…Chápete?!?