Tak funguje terapie, nebo ne?

Funguje terapie? Odpověď není tak jednoduchá, jak by si dnešní doba přála. Terapie totiž není prášek. Její nejdůležitější součástí je člověk, který do ní přichází.

Tohle je jedna z nejčastějších otázek, které dostávám. „Funguje terapie?“ A já vím, že dnešní doba miluje jednoduché odpovědi. Ano. Ne. Funguje. Nefunguje. Ideálně do patnácti sekund, nejlépe formou krátkého videa s dramatickou hudbou a titulkem „Psychologové nenávidí tento trik!“
Jenže realita bývá o něco méně pohodlná.
Terapie totiž není prášek na bolest hlavy. Když člověka bolí hlava a dostane účinnou látku, tělo na ni většinou nějak reaguje, ať si o tom myslí cokoliv. Může tvrdit, že tomu nevěří. Může být protivný. Může mít pocit, že je to nesmysl. Ale chemie si zpravidla dělá svoje.
Psychoterapie funguje jinak.
Tam není hlavní „účinná látka“ někde v tabletě. Tou nejdůležitější součástí je samotný člověk. A tady začíná věc, která bývá pro mnoho lidí trochu nepříjemná. Aby terapie opravdu fungovala, člověk musí chtít. Ne dokonale. Ne bez pochybností. Ne s jasným plánem. Ale musí být alespoň vnitřně rozhodnutý, že něco změnit chce.
To neznamená, že musí vědět jak.
Často právě neví. Proto přichází. Jenže pokud někdo sedí na terapii s vnitřním rozhodnutím: „Je to blbost.“ „Stejně to nemůže fungovat.“ „Jen si potvrdím, že je to k ničemu.“ pak se terapeut může téměř přerazit…a stejně se nikam nedostanou. Ne proto, že by terapie „nefungovala“. Ale protože člověk nepřišel spolupracovat. Přišel si potvrdit vlastní závěr.
To je mimochodem jedna z nejzajímavějších vlastností lidské psychiky.
Člověk si často nevědomky vytváří důkazy pro to, čemu už předem věří. Psychologie tomu říká sebenaplňující proroctví. Já tomu někdy s lehkou nadsázkou říkám: „Důmyslný systém, jak mít pravdu i za cenu vlastního neštěstí.“
Proto rád odpovídám trochu provokativně: „Ano, terapie může pomoci každému a téměř s každým problémem.“ A pak vždy přijde ono důležité ALE. Protože není pro každého. Je pro toho, kdo chce něco otevřít. Kdo je ochotný podívat se i tam, kam se mu nechce. Kdo je připravený připustit, že některé věci budou chvíli nepříjemné, bolestivé nebo matoucí.
A stejně tak není „na všechno“.
Přesněji řečeno: je na všechno, do čeho člověk terapeuta vůbec pustí. Některé věci totiž lidé neřeší ne proto, že by neexistovaly. Ale protože se jich bojí dotknout. A to je pochopitelné. Některé vnitřní dveře člověk držel zavřené deset, dvacet let. Není úplně realistické čekat, že je otevře během prvních deseti minut.
Možná právě proto bývá psychoterapie pro některé lidi frustrující.
Čekají rychlou opravu. Něco ve stylu: „Řekněte mi, co mám dělat, ať je klid.“ Jenže lidská psychika není rozbitá pračka. A terapeut není instalatér duše s hasákem a univerzálním návodem.
Dobrá terapie navíc často nevypadá dramaticky.
Někdy je to jen rozhovor, během kterého člověk poprvé slyší sám sebe trochu poctivěji než obvykle. A někdy je to mnohem nepříjemnější proces, než čekal. Protože změna téměř nikdy nezačíná příjemným pocitem.
Do toho všeho je ještě fér dodat jednu důležitou věc.
Ani ten prášek na bolest hlavy nefunguje stoprocentně a u každého stejně. Lidé mají různá těla, různou psychiku, různou minulost i různé tempo změny. A psychoterapie je v tomhle ještě mnohem citlivější. Možná tedy otázka nestojí: „Funguje terapie?“ Možná je přesnější ptát se: „Je člověk opravdu připravený něco změnit?“ Protože právě tam většinou začíná skutečná práce. A také důvod, proč někdy terapie funguje překvapivě dobře…a jindy vůbec.