Tahle doba je přecitlivělá. Nebo jsme jen přecitlivělí my?

Žijeme ve společnosti, kde stačí jedno slovo a máme emoční výbuch. Humor se bojí humoru, dialog se mění v minové pole. Možná není přecitlivělá doba – jen my jsme křehčí, než si chceme přiznat.

Začínám mít podezření, že dnešní společnost už není společnost — ale emoční minové pole. Stačí špatně položené slovo, ne zcela přesný výraz, trochu drsnější humor… a bum. Výbuch. Nejdřív v komentářích, pak na Facebooku, a než se nadějete, telefon vibruje jako o život, protože někdo „pocítil nekomfort“.
A tak začínám přemýšlet: Je to doba, která je přecitlivělá? Nebo jsme to jen my, kdo už nezvládá unést ani vlastní stín?
Když každé slovo může být útok
Všiml sis, jak se dnes lidé urazí dřív, než vůbec pochopí význam?
Můžete říct větu: „Mám jiný názor.“
A druhý slyší: „Útočíš na mě, nejsi empatický, a asi mě i nenávidíš!“
Dřív byla debata střet myšlenek. Dnes je to střet emočních interpretací. To není dialog. To je válka za vlastní vnitřní pocit bezpečí.
A co je nejzajímavější?
Často se neuráží ten, komu byla věta určena — ale náhodný kolemjdoucí, který se v ní sám našel. A to už je opravdu dramaturgicky zajímavé.
Humor už taky nesmí být humor
Kdysi humor fungoval jako zrcadlo společnosti. Dnes je to disciplína, za kterou se komici omlouvají častěji než politici.
„Tohle nemůžeš říkat, to by se někdo mohl cítit dotčený.“ Jasně. A já bych se třeba mohl cítit dotčený tím, že humor přestává existovat.
Humor je přece založený na kontrastu, nadsázce, přehánění, absurditě. A přecitlivělost tohle všechno vnímá jako ohrožení. Je to podobné, jako když se člověk dotýká knoflíků, které jsme ani nevěděli, že na sobě máme. A tak se raději nikdy nikdo ničeho nedotýká. Bezpečné. Sterilní. Nudné.
Smutná ironie: Čím „citlivější“ jsme, tím méně skutečně cítíme
V psychologii existuje jev: kdo se bojí bolesti, začne se vyhýbat i radosti. A přesně to děláme ve společnosti. Abychom se neurazili, přestáváme riskovat. A když přestaneme riskovat, přestaneme žít opravdově. Pak se divíme, že nás nic nebaví, nic se nás nedotkne, nic není hluboké.
Ale jak by mohlo být? Všechno, co by mohlo naše emoce opravdu oslovit, jsme přece preventivně zakázali.
„Emočně křehký provoz“ — ideální metafora dneška
Moderní člověk je jako porcelánová konvice označená cedulkou „Křehké“. Noste opatrně. Nemluvte nahlas. Nevtipkujte. Nekritizujte. Nenechte ho čekat. Nezatěžujte ho realitou. Abychom náhodou nepřekročili jeho emoční mezní limit.
Ale víš, co je nejzvláštnější? Nikdo si tu cedulku nevyvěsil vědomě. Jen se to nějak… stalo. Naučili jsme se, že emocionální nepohodlí je problém, který musí řešit svět — ne my.
Upřímnost jako ohrožený druh
Upřímnost dnes působí jako nebezpečný experiment. Protože upřímnost může způsobit: diskomfort, nesouhlas, otázky, nebo — nedej bože — konfrontaci.
A tak raději mlčíme. Nebo říkáme poloviční pravdy. Nebo „to nějak zjemníme“. Ale pravda, kterou musíte zjemňovat, už není pravda. To je bonboniéra s hořkou čokoládou, kterou někdo přetřel cukrářskou polevou z Lídlu.
Co je skutečná citlivost?
Není to to, co se dnes prezentuje. Skutečná citlivost znamená: vidět i to, co mě zneklidňuje, a unést to.
To je síla. To je dospělost. To je schopnost být v kontaktu s realitou.
Přecitlivělost je naopak útěk před realitou. Jako kdyby byl svět příliš velký na to, abychom v něm obstáli bez ochranné přilby.
Proč se to děje? Psychologicky jednoduché.
Čím méně jistí jsme sami sebou, tím více nás ohrožuje cokoli zvenčí. A tak místo posilování vnitřní odolnosti kontrolujeme vnější svět.
Je snazší umlčet komika, než posílit vlastní sebevědomí.
Je snazší zakázat slovo, než se naučit ho nebrat osobně.
Je snazší obvinit řečníka, než připustit, že v nás něco rezonuje.
A tak se svět mění ne na bezpečnější, ale na křehčí.
A závěr? Jednoduchý.
Nemůžeme mít společnost, která je svobodná, když její lidé jsou křehcí.
Nemůžeme mít humor, když máme strach smát se.
Nemůžeme mít otevřený dialog, když každé slovo je podezřelé.
A nemůžeme být psychicky silní, když se snažíme vyhnout každému emočnímu škrábnutí.
Možná tedy není přecitlivělá doba. Možná jsme to my, kdo se bojí víc, než je nutné. A možná by stačilo jedno: dovolit si nebýt porcelánem — ale člověkem.