Svět je rozmanitý aneb každou chvíli mě štve někdo jiný

Naši reakci na druhé určují často ne jejich slova, ale naše vlastní pocity. Uvědomění, že ocenění sebe sama záleží jen na nás, nám může přinést skutečnou vnitřní svobodu.

Tato rozmanitost se spíš týká hraní programů druhým a druhými naopak těch vlastních. Pro představu použiju více obecnější pocit – dejme tomu třeba strach z lidí. Co tím strachem přitáhnu za jednání druhých vůči mně? Každý to bude na mne hrát jinak = někdo bude na mě křičet, jiný vyhrožovat, další mne bude vydírat tím, že vypadá, že každou chvíli umře, pokud pro něj neudělám, co on chce atd. apod. = pořád je to ale v podstatě vlastně stejný strach.
Oklikou jsem se tedy vrátil k základnímu postulátu mého pozorování a mých úvah. Jsme úplně zbytečně „vlečeni“ jak bárka na útes, naší společnou de facto hypnózou k přesvědčení, že vše je ve slovech, logice, faktech, důkazech, škatulkách, pravidlech a zákonech…a přitom je to svým způsobem vlastně úplně jednoduché = jde zkrátka jen a pouze o pocity. Vše se dá říci a hlavně cítit milióny způsoby = proto ty mnohé rady jsou pro někoho užitečné a pro jiného absolutně ne. A proto taky nelze zobecnit, že to či ono je špatné a ubližuje; a naopak toto je prospěšné – záleží, jak se u toho člověk cítí…
Svět je totiž to, čemu věří většina…
Lidé se totiž nezlobí na mě, oni se prostě jen zlobí! To je velký rozdíl a kromě toho přeci platí, že pro pravdu se člověk zlobí! Proto neřeš druhé, řeš SEBE!Každý si přeci může myslet, co chce a to dokonce i o mně.
Tak strašně jsem se bál, že mě lidi nebudou mít rádi, až jsem si uvědomil, že někteří mě nemají rádi už teď! 😃 Pořád čekám, až mě všichni budou oceňovat. Nejen, že to nikdy nenastane, protože každý má dost práce sám se sebou, ale já čekám na ty druhé, abych se mohl taky oceňovat sám a to je blbost! Já se musím oceňovat sám! Sám pro sebe se radovat z toho všeho, co umím, co jsem dokázal. Kašlu na „nezdravé“ sebevědomí – ani vlastně nevím pořádně co to je…nejspíš je to jenom závist těch nesebevědomých, těch neúspěšných! Jsem slušný, respektující, chápající a tak dále ale kvůli sobě! Ublížil jsem snad někdy někomu úmyslně?!
Jak mě mohou oceňovat, když se neoceňuju já sám! A jak já mohu vědět, co se jim opravdu honí v hlavě? Třeba mě vidí jako boha a jenom závidí, žárlí a proto útočí! Anebo to berou jako samozřejmost a tak o tom mlčí ale oni vědí, že jsem skvělej a nevědí, že to nevím já!
Spíš než nezdravé sebevědomí mi přijde horší falešná pokora, falešná skromnost! S narcistní poruchou chování má problém okolí, ne ten samotný člověk! Není to nakonec jenom závist?! Kdybych si mohl vybrat, tak to raději budu ten, koho pomlouvají, že je narcis, než ten, kdo je zakomplexovanej, plácá se v mindrákách a druhé kritizuje, že jsou narcis!