Stydlivost: Nepřítel, kterého sis nevědomky adoptoval

Stydlivost není vrozená, ale naučená reakce na kritiku a očekávání okolí. Zbav se pohledu skrze cizí oči a vezmi si zpět svou svobodu být sám sebou.

Vzpomínáš si na to, kdy ses poprvé začal stydět? Nejspíš ne. Přišlo to totiž plíživě. Jako dítěti ti bylo jedno, že jsi celý umatlaný od čokolády, že jsi běhal nahý po bytě, nebo že jsi v obchodě křičel na celé kolo. Ale pak přišla první lekce od společnosti. „Fuj, to nedělej!“ „Neřvi tak!“ „Podívej se na sebe, vypadáš hrozně!“ A najednou ses začal dívat na svět jinýma očima.
Začal ses vidět očima druhých.
A bylo to tady. Stydlivost.
Kde se bere stud?
Stud není něco, s čím se narodíš. Není to vrozená vlastnost jako barva očí nebo tvar nosu. Stud je naučená emoce. Rodiče, učitelé, kamarádi, společnost – všichni nám postupně vštěpují, co je „správné“ a co „ostudné“.
Stud je ve své podstatě forma sociální úzkosti. Je to strach z toho, co si o nás ostatní pomyslí. A čím víc se tím necháme ovládat, tím víc se uzavíráme do ulity a bojíme se vyčnívat.
Pět důvodů, proč se člověk začne stydět
Sebeuvědomění – Dítě kolem druhého roku začíná chápat, že je samostatná bytost. A s tím přichází první myšlenka: „Co když se na mě ostatní dívají a něco si myslí?“
Pravidla a normy – Odmala slyšíme, co se „má“ a co se „nemá“. A když něco uděláme jinak, než se očekává, přichází pocit viny a studu.
Zkušenost s kritikou – Pokud tě někdo opakovaně shazuje (“Tohle jsi zase pokazil!“, „Chovej se normálně!“), začneš se podvědomě bát, že zase něco uděláš špatně.
Genetická výbava – Někteří lidé mají přirozeně citlivější nervovou soustavu a jsou více náchylní ke stydlivosti.
Napodobování – Pokud vyrůstáš mezi lidmi, kteří jsou sami stydliví a bojí se vystupovat na veřejnosti, pravděpodobně jejich chování převezmeš.
Jak se stydlivosti zbavit?
Nejdůležitější je pochopit, že stud není tvůj. Není součástí tvojí přirozené osobnosti. Někdo ti ho předal – a stejně tak ho můžeš odmítnout.
Přestaň se na sebe dívat očima druhých. Drtivou většinu lidí stejně víc zajímá, co si o nich myslíš ty, než co si myslíš ty o sobě.
Dělej „trapné“ věci. Oslov cizího člověka, zeptej se na cestu, zazpívej si na ulici. Uvidíš, že se svět nezboří.
Vzpomeň si na malé dítě v sobě. Kdybychom se rodili stydliví, tak by dvouleté děti neřvaly na celý obchod, když jim nekoupíš lízátko.
A hlavně – nečekej na ideální moment, kdy se přestaneš stydět. Takový moment nikdy nepřijde. Udělej to teď. Až příště přijdeš do místnosti plné lidí, neklop hlavu. Usměj se. Pohlédni jim do očí. A řekni si: „Tohle je můj svět. A já se v něm nebudu schovávat.“