Spontaneita, nebo jen líbivý převlek sobectví aneb když „žiju podle sebe a ty se podřiď“

„Žiju spontánně“ může znít jako oslava svobody. Ale co když je to jen líbivý převlek pro sobectví, ve kterém se na vás prostě nemyslí? A vy čekáte… a čekáte.

Znáte ten typ člověka, který s klidným úsměvem řekne: „Já žiju spontánně.“ A vy se nad tím v první chvíli zasníte: ach, jak autentické, jak svobodné, jak osvěžující!
Jenže pak – po třetím zrušeném setkání na poslední chvíli, po zprávě „promiň, necítil jsem to“, nebo po týdnu bez odpovědi – vám začíná vrtat hlavou: Není ta slavná spontánnost jen hezkým synonymem pro to, že si dotyčný prostě dělá, co chce?
A hlavně: že na vás přitom vůbec nemyslí?
Spontaneita je sexy. Dokud na ni nečekáte
V umělecké tvorbě je spontaneita dar z nebes. Maluju, co cítím. Píšu, když to na mě přijde. Fotím, co mě zaujme. Tam, kde není závazek, není problém. Nikdo nečeká, že se štětec bude ptát plátna, jestli je připravené.
Ale zkuste si podobnou spontánnost přenést do mezilidských vztahů. Třeba když vám někdo řekne: „Sejdu se s tebou, až to ucítím.“ Romantika? Možná. Ale co když to nikdy necítí zrovna tehdy, kdy máte čas vy?
Neplánuju, nepřizpůsobuju se. Jsem přece spontánní!
Představme si klasickou situaci:
Vy: „Tak kdy se uvidíme?“
On(a): „Nevím, já to nechci plánovat. Až to přijde…“
Vy: „Takže si mám držet všechny večery volné, kdyby náhodou ‚to přišlo‘?“
On(a): „No… nějak to vyplyne.“
Vy (v duchu): „A vyplynu z toho nejspíš já.“
Co se tu vlastně děje?
Ten, kdo odmítá plánovat, se v podstatě vyhýbá jakékoli formě závazku. Tváří se, že je „v proudu“, ale realita je taková, že prostě nechce nic přizpůsobovat nikomu jinému než sobě.
Svoboda jednoho končí tam, kde začíná čekající druhý
Spontaneita jako životní styl zní svůdně. Jenže když se na ni podíváme blíž, velmi často slouží jako alibi pro nezralost, pohodlnost nebo čisté sobectví. Žádné domluvy, žádné přizpůsobení, žádná ohleduplnost. Jen nekonečné „až budu cítit, že mám náladu“, zatímco vy čekáte, přeplánováváte a v hlavě ladíte další výmluvy před kamarády, proč už zase ten večer nevyšel.
A pak se začnete ptát: Je to ještě svoboda… nebo jen zbabělost přiznat, že mi na tom druhém vlastně zas tolik nezáleží?
Ne každý plán je klec
„Já se nechci vázat, nechci být v systému, nechci žít podle kalendáře,“ slýcháváme často. Jistě – svoboda je lákavá. A někdy nutná. Ale není svoboda taky o tom, že můžu zvolit závazek, když mi na někom záleží? Naplánovat si schůzku, protože ten druhý za to stojí? Odpovědět na zprávu, i když „zrovna nemám vibe“? Udělat kompromis, protože život není sólo tanec, ale duet?
Když „já“ přebije „my“
Skutečná spontaneita je živá, laskavá a oboustranná. Nevylučuje empatii. Naopak – respektuje i prostor druhého člověka. Ale sobectví maskované jako spontánnost říká jen: „Já. Teď. Podle mě.“
A na otázku „a co já?“ odpovídá: „Když to cítím, tak to cítím. Když ne, tak smůla.“
Taková spontaneita není živá. Je pohodlná. A v konečném důsledku – velmi osamělá.
Spontánnost, která si bere i dává
Ano, buďme spontánní. Překvapme někoho květinou. Napišme, když nás někdo napadne. Uvařme něco jen tak. Ale nepleťme si to s nezájmem o druhé.
Pravá spontaneita není výmluva, proč nedorazit. Je to radostné ANO navzdory plánům. Je to políbení uprostřed věty. Je to smích tam, kde měl být monolog o krizi. A hlavně – je to sdílené. Protože spontánnost, která nepočítá s druhým člověkem, není svoboda. Je to jen sobectví ve flitrovém kabátě.