Slušnost jako slabost? Proč nám dnes vadí být normální

Dnes se slušnost tváří jako slabost. Kdo nekřičí, jako by nebyl. Možná ale právě ti tišší a obyčejní drží svět pohromadě víc než ti hlasití.

Zkuste dnes někoho označit za slušného člověka. Možná si všimnete, že se dotyčný trochu ošije. Jako byste mu právě řekli, že je fajn, že nosí funkční prádlo a čte návod k použití. Kdysi to býval kompliment. Dnes to zní jako: „No, nuda. Ale aspoň nikoho nekopnul.“
Svět patří těm hlasitým
Zdá se, že jsme se přesunuli do fáze evoluce, kdy je slušnost podezřelá. Neřvete? Neprosazujete se za každou cenu? Neskáčete ostatním do řeči? Pak asi nemáte co říct, že? Zatímco svět ovládají výkřiky, lajky, exkluzivní názory a výhradní pravdy, člověk, který řekne „Promiň, možná se pletu“, je brán jako slaboch. Anebo rovnou jako zrádce vlastního ega.
Mluvčí doby není mudrc, ale influencer. A ten, kdo mlčí, je... neviditelný.
Když být normální nestačí
Zajímavý fenomén: přestali jsme chtít být „normální“. Dnes musíte být výjimeční, nezaměnitelní, nekompromisní. Jenže většina z nás je tak trochu kompromisní, občas nerozhodná a dost často jen... prostě unavená.
A víte co? Možná je to v pořádku. Jenže žijeme v době, kdy i obyčejná slušnost musí být zarámována do manifestu hodnot a nejlépe doplněna logem. Už nestačí být jen člověk, který pustí někoho sednout v tramvaji. Musíte být aktivní občan. S misí.
Slušnost jako strategie přežití
Nenechme se zmást: slušnost není slabost. Je to strategie. Ne ta pasivní, ale ta, která vyžaduje vnitřní sílu. Protože uznat chybu, nevybouchnout na partnera, neseřvat dítě, když vylije čaj na notebook, to není znak slabosti. To je znak sebeovládání – vymírající dovednosti naší civilizace.
Jenže my raději adorujeme „autenticitu“, kterou jsme si spletli s neomaleností. Pokud někomu řeknete „jsi zbytečně tvrdý“, dostanete odpověď: „Já jsem jen upřímnej.“ Ano. A medvěd je taky jen medvěd. Ale to neznamená, že ho chceme v obýváku.
Proč je nám slušnost nepříjemná?
Protože odhaluje naši neochotu být lepšími verzemi sebe sama. Ukazuje nám, že většinu času nejsme ani zlí, ani dobří, jen... líní. Na empatii. Na pozornost. Na to být chvíli ne středem, ale prostředníkem.
Slušný člověk dává druhému prostor. A my dnes máme dojem, že prostor je něco, co se musí urvat, ne poskytnout.
Revoluce tichých
Ale víte co? Možná se blíží doba, kdy nám to všechno řvaní a prosazování dojde na nervy. Možná budeme hledat právě ty slušné. Tiché. Neokázalé. Ty, co nemají potřebu být vidět, protože mají potřebu být. A možná pak konečně znovu oceníme, že normálnost není nuda, ale kotva.
Závěrem? Buďte slušní. Ne proto, že se to má. Ale protože se to ztratilo.
Až se příště přistihnete, že váháte, jestli někomu pomoct, usmát se nebo říct něco hezkého, protože byste mohli vypadat jako měkkýš – udělejte to stejně. Možná tím někomu změníte den. A možná sobě trochu taky.
Třeba právě v tom je to „být výjimečný“. Ne výkřikem, ale tichou volbou.