Sebelítost jako nová forma sebepéče aneb když už nezvládáš ani být v pohodě

Sebelítost už není ostuda – je to nová forma odpočinku. Když už selže i sebeláska, přijde chvíle, kdy stačí jen přiznat: „Já už fakt nemůžu.“ A možná právě tehdy se začne něco měnit.

Sebelítost se vždycky nosila potají. Skrývala se pod peřinou, za záclonou, pod dekou, pod flaškou, pod výčitkou. Nikdo se jí nechlubil. Nikdo si ji nedával do životopisu. A rozhodně ne do bio na Instagram.
Jenže doba se mění. A když už nezvládáme být dokonalí, spokojení, úspěšní a inspirující, zbyde nám alespoň kvalitní, poctivá sebelítost.
Když už ani sebepéče nefunguje
Na začátku jsme se chtěli zlepšit. Cítili jsme se mizerně – a tak jsme se rozhodli pro změnu. Začali jsme běhat. Dýchat. Psát deníky vděčnosti. Nakoupili jsme polštáře na sezení, pálili šalvěj a věštili z tarotových karet, jestli nám vesmír už konečně pošle toho pravého (nebo aspoň někoho s čistými nehty a stabilní psychikou). Ale po pár letech jsme zjistili, že jsme jen unavení jiným způsobem. Způsobem, který má vonnou svíčku, ale žádný oheň.
A tak se to celé nějak zlomilo. Z bezmoci růst jsme se přehoupli do komfortu nezvládání. A sebelítost se z hanby proměnila v novou formu péče.
Sebelítost: luxusní verze selhání
Dřív jsme se litovali tajně. Dneska je to styl.
Litovat se dnes můžeš s grácií, hloubkou a téměř terapeutickým slovníkem:
„Není to moje vina, prostě jsem emočně vyčerpaný z generačního traumatu.“
„Můj nervový systém nezvládá další zátěž, musím se šetrně stáhnout.“
„Nemohu dnes vyjít ven, protože jsem v hlubokém kontaktu se svou únavou.“
Přeloženo do jazyka babiček:
„Dneska je mi prostě blbě a nechci nic dělat, nech mě být.“
Ale to už nezní dost spirituálně. Takže raději zvolíme sebelítost s příchutí psychologického uvědomění. Takovou tu bio, veganskou, bez palmového oleje a toxické pozitivní energie.
Kdy se sebelítost stala přijatelnou?
Pravděpodobně v momentě, kdy jsme zjistili, že být neustále v pohodě je samo o sobě vyčerpávající. Že i ten „self-care“ se dá přepálit. Už tě nebaví brát si magnézium, chodit do sauny a číst „4 dohody“ každý kvartál. Už se ti ani nechce bojovat. A hlavně: už ani nechceš nebojovat. Protože i „přestat se snažit“ je dneska projekt, který vyžaduje disciplínu, podcasty a nový diář.
Takže co zbývá?
Zbývá možnost se prostě politovat. Bez cíle. Bez záměru. Bez aplikace.
Ale pozor – nepleťme si to s odevzdáním
Sebelítost, jak ji dnes praktikujeme, je jemnější než dřív. Už to není teatrální pláč do polštáře s flaškou vína (i když to taky není zakázané). Je to tiché povzdechnutí, kterým říkáš světu: „Já už fakt nemůžu. A nechci, aby mi někdo poradil, jak z toho ven.“
A víš co?
Tohle přiznání je někdy mnohem zdravější než dvacet pozitivních afirmací. Protože přiznat si vlastní bídu bez snahy ji okamžitě opravit – to je nečekaný akt odvahy. Není to konec. Je to pauza. Možná není potřeba sebelítost zakazovat. Možná ji jen potřebujeme chápat jako dočasný azyl, ne jako trvalou adresu.
Občas se prostě musíme zhroutit. Ale můžeme se zhroutit hezky. V dece. S čajem. S vědomím, že nejsme špatní – jen prostě momentálně mimo provoz. A že v tom nejsme sami.
Závěr? Litujte se. Ale stylově.
Litujte se, ale s nadhledem. Litujte se, ale vědomě. Litujte se, protože možná právě v té chvíli, kdy se přestanete nutit být „v pohodě“, konečně pocítíte, že už na tom vlastně tak špatně nejste.
A pak se zvednete. Ne proto, že musíte. Ale protože už se vám zas trošku chce.